ECLI:CZ:US:2012:4.US.1032.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1032/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupené JUDr. Miloslavou Šmokovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Uherský Brod, 28. října 976, směřující proti rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. července 2010, č.j. 525729127, a ze dne 3. ledna 2011, č.j. 525729127/315-PM, a proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2011, č.j. 41 Ad 11/2011-32, a Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2012, č.j. 3 Ads 162/2011-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na rovnost, zakotvené v čl. 4 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rozhodnutí rovněž odporují právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, zakotvené v čl. 30 Listiny.
Výše uvedeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti ze dne 16. července 2010, byla zamítnuta žádost stěžovatelky pro nesplnění podmínek pro přiznání invalidního důchodu. O opravném prostředku stěžovatelky Česká správa sociálního zabezpečení, Ústředí rozhodla dne 3. ledna 2011 tak, že námitky zamítla a předchozí rozhodnutí potvrdila. Krajský soud v Brně správní žalobu zamítl (výrok I.); účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.); a přiznal odměnu právní zástupkyni stěžovatelky (výrok III.). Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost (výrok I.); účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.); a přiznal odměnu ustanovené právní zástupkyni stěžovatelky (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Česká správa sociálního zabezpečení nevyhověla její žádosti o invalidní důchod pro nesplnění zákonných podmínek. Orgán veřejné moci přitom postupoval způsobem, který byl v jejím případě odlišný ve srovnání s ostatními případy. Bylo jí upřeno právo vlastnit finanční prostředky a napadeným rozhodnutím byly překročeny limitující meze zaručených práv. Nikdo se přitom nevypořádal s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2010, č.j. 33 Cad 101/2009-32, který konstatoval, že stěžovatelka je plně invalidní od 20. dubna 2005. Česká správa sociálního zabezpečení však nijak nezdůvodnila, proč trvá na tom, že doba pojištění se má počítat až od 13. října 2007.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a podle ustanovení §35 odstavce 8 s.ř.s. ustanovil stěžovatelce jako právní zástupkyni JUDr. Miloslavu Šmokovou.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Ad 11/20111, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech tím, že orgány veřejné moci vydaly rozhodnutí, s jejichž výroky stěžovatelka nesouhlasí.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí soudního systému, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Z předložených podkladů je patrné, že podstata stížnosti je založena na rozdílném přístupu k počítání doby potřebné pro přiznání invalidního důchodu, a to i ve spojení se změnou právní úpravy. Správní orgány i správní soudy opakovaně ve svých rozhodnutích uvedly okolnosti, které jsou nezbytné pro přiznání invalidního důchodu tak, jak jsou uvedeny v ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1. ledna 2010. Řízení o žádostech stěžovatelky o přiznání invalidního důchodu (podle předchozí právní úpravy "plného invalidního důchodu") přitom probíhají již od roku 2005. Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2010, č.j. 33 Cad 101/2009-32, jímž bylo jedno z předchozích řízení vráceno zpět k novému rozhodnutí, zavázal soud správní orgán svým právním názorem, založeným na posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky v Brně ze dne 15. ledna 2010, podle kterého byla stěžovatelka plně invalidní od 20. dubna 2005 do 12. října 2007. S tím, že bude na správním orgánu posoudit invaliditu pro období pozdější. S ohledem na toto rozhodnutí, a v souladu s platnou právní úpravou, správní orgány posuzovaly nový případ invalidity stěžovatelky, který nastal právě počínaje 13. říjnem 2007. Toto datum bylo rozhodné pro určení, zda byly či nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku na invalidní důchod. V důsledku svých šetření dospěla Česká správa sociálního zabezpečení k poznatku, že stěžovatelka sice splnila podmínku invalidity, pro nedostatečnou dobu pojištění jí však nevznikl nárok na invalidní důchod. Takový závěr je pro stěžovatelku nevýhodný (z potřebných 10 let pojištění získala pouze 9 let a 239 dní), není však nezákonný a není v rozporu ani s právem na rovnost účastníků. Pokud správní orgány a správní soudy počítaly rozhodné období 20 let předcházející dni 13. října 2007 a nikoliv 20. dubna 2005, učinily tak, jak již výše uvedeno, s ohledem na potřebu posoudit splnění podmínek pro přiznání invalidního důchodu po 12. říjnu 2007, který vzali jako rozhodné datum.
Stěžovatelka neuvedla žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů veřejné moci v její věci došlo k naříkaným zásahům do jejích základních práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu krajského soudu je naopak patrné, že správní orgány posoudily její žádost řádně a správní soudy jejich postup důkladně přezkoumaly, a to zcela v souladu s čl. 30 odstavem 3 Listiny. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Pokud se týká žádosti stěžovatelky o ustanovení právní zástupkyně podle §35 odstavce 8 s.ř.s., konstatuje Ústavní soud, že řízení před ním je upraveno, s výjimkou §63 zákona o Ústavním soudu výhradně v tomto zákoně. Řízení podle s.ř.s. je tedy v rozporu s čl. 2 odstavcem 2 Ústavy České republiky, respektive s čl. 2 odstavcem 2 Listiny, a tedy nemožné. Zákon o Ústavním soudu pak řízení o ustanovení neupravuje, předvídá, že zajištění právního zástupce přímo stěžovatelem je nezbytným předpokladem přijatelnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu