ECLI:CZ:US:2012:4.US.1053.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1053/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2012, č. j. 11 Nt 248/2011-38 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV, ze dne 22. 11. 2011 č. j. KRPH-15012-557/TČ-2009-050080 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2012 se L. H. (dále jen "obviněná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "stížnostní soud") ze dne 17. 1. 2012 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 22. 11. 2011 policejní orgán Policie České republiky (dále jen "policejní orgán") s předchozím souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu účastenství na úvěrovém podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve formě pomoci a zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 al. druhá, odst. 4 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit obviněná skutky v rozhodnutí blíže popsanými - zajistil jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti, který se do té doby nepodařilo zajistit jinak, nemovitosti vlastněné stěžovatelkou a zapsané na listu vlastnictví XX vedeného příslušným katastrálním úřadem pro katastrální území Bříza u Všestar, obec Všestary, okr. Hradec Králové, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že poškozeným společnostem byla způsobena škoda ve výši nejméně 100 mil. Kč.
Dne 17. 1. 2012 stížnostní soud stížnost obviněné proti usnesení policejního orgánu ze dne 22. 11. 2011 zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení bylo neoprávněně zasaženo do jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), neboť nebyly naplněny zákonné podmínky pro postup dle ustanovení §79f tr. řádu ve vztahu k §79 tr. řádu. Z usnesení o zahájení trestního stíhání totiž nijak nevyplývalo, že by byla stěžovatelka viněna i získáním majetkového prospěchu z trestné činnosti; usnesení o zajištění náhradní hodnoty bylo proto zcela nesprávné a aplikace ustanovení §79f ve vztahu k ustanovení §79d odst. 1, 2 tr. řádu "v daném případě hrubě zasahuje do Listinou základních práv a svobod i mezinárodními úmluvami týkajícími se lidských práv garantovaných majetkových práv stěžovatelky."
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení o zajištění náhradní hodnoty bylo porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu majetku garantované článkem 11 Listiny, resp. článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zní:
Článek 1
Ochrana majetku
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Ústavní soud připomíná, že základní právo na ochranu majetku zaručené výše uvedenými články Listiny a Úmluvy není absolutní a stát do něj může za podmínek stanovených těmito články zasáhnout. Test ústavnosti zásahu státu do práva na ochranu majetku spočívá v posouzení, zda se jednalo o majetek, zda zásah byl uskutečněn na základě zákona, byl nezbytný v demokratické společnosti a sledoval legitimní cíl.
Ústavní soud je toho názoru, že zajištěné nemovitosti byly majetkem ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a že "zajištění majetku" orgány činnými v trestním řízení bylo opatřením zasahujícím do základního práva na ochranu majetku. Pro stěžovatelku mělo za následek omezení dispozičního práva k zajištěným nemovitostem (§47 odst. 4 a 6 tr. řádu); nešlo tudíž o "zbavení svého majetku" ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu druhého odstavce citovaného ustanovení.
Je proto dále nutné zabývat se tím, zda bylo takové omezení ospravedlněno z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů", přičemž zásah do základního práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", jak bylo již výše naznačeno.
Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pochybovat, že namítaný zásah byl v souladu se zákonem, neboť měl jasnou oporu v ustanoveních §43, §47, §79f a §79d tr. řádu. V této souvislosti podotýká, že získání majetkového prospěchu z trestné činnosti obviněnou nebylo podmínkou aplikace uvedených zákonných ustanovení, jak tvrdila stěžovatelka v ústavní stížnosti.
Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledal ve skutečnosti, že napadené opatření bylo učiněno v kontextu trestního řízení s podezřením, že stěžovatelka spáchala zvlášť závažný zločin účastenství na úvěrovém podvodu a zjištěné skutečnosti nasvědčovaly, že poškozeným byla způsobena škoda ve výši nejméně 100 mil. Kč. Boj se zločinem je nepochybně ve veřejném zájmu ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny, resp. v obecném zájmu ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Posouzení podmínek odůvodňujících zajištění náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu je především věcí orgánů činných v trestním řízení včetně obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení uvážit, zda zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Přitom je přirozené, že rozhodování o zajištění nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Rozhodování o zajištění bude vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li zajištění realizováno.
Ústavní soud dále připomíná, že podle §79d odst. 8 tr. řádu: Vlastník nemovitosti, která byla zajištěna, má právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu bezodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji vlastník nemovitosti, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Jinak řečeno, stěžovatelka má právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zajištění nemovitostí. Počáteční rozhodnutí o zajištění nemovitostí totiž nemusí nutně ospravedlňovat jejich zajištění po celou dobu trestního řízení, neboť okolnosti, na kterých bylo zajištění založeno, se mohly změnit nebo zaniknout.
Každé zasahování do práva na ochranu majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (viz např. rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1982 ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, odst. 26 - 28, dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int/). V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, a stěžovatelka ani netvrdila, porušení tohoto principu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu