ECLI:CZ:US:2012:4.US.1103.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1103/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, směřující proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 499/2011-787 ze dne 23. ledna 2012 měnícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 309/2005 ze dne 13. dubna 2011 ve výrocích o nákladech řízení a proti výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 309/2005 ze dne 13. dubna 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a svého práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (dále jen "napadená nákladová rozhodnutí"). Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených nákladových rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 309/2005 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem sp. zn. 13 C 309/2005 ze dne 13. dubna 2011 uložil stěžovateli vydat žalobcům K. a K. (dále jen "žalobci") blíže specifikované nemovitosti (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 náklady řízení ve výši 66.896,- Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 2.129.552,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 68 Co 499/2011-787 ze dne 23. ledna 2012 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výroku I.) potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů řízení činí 52.036 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně též potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů řízení činí 2.142.757,- Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně též potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 428.724,- Kč (výrok II.).
Při shromažďování podkladů pro své rozhodnutí Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 309/2005 zjistil, že stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 499/2011-787 ze dne 23. ledna 2012 podal v zákonné lhůtě dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Jeho přípustnost je odvozována z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Nejvyšší soud sice nemůže přezkoumávat samotná napadená nákladová rozhodnutí, nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Městského soudu v Praze o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatele v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických nákladových výroků (§243d odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu).
Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený výrok (o nákladech řízení) je totiž těsně spjat s rozhodnutím o meritu věci. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o napadeném výroku, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.
Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť ten může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených nákladových rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí Ústavního soudu. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
S ohledem na návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených nákladových rozhodnutí však Ústavní soud o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nerozhodl soudkyní zpravodajkou, ale projednal ji IV. senát Ústavního soudu, který by byl oprávněn o ústavní stížnosti meritorně rozhodnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu