ECLI:CZ:US:2012:4.US.1150.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1150/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 165/2011-120 ze dne 2. listopadu 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového výroku rozhodnutí (dále jen "napadený výrok").
Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 23 C 103/2009-86 ze dne 29. listopadu 2011 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem ze dne 22. prosince 2008 je neplatná (výrok I.) a žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí ČR (dále jen "žalovaná") uložil zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 13.600,- Kč (výrok II.). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 62 Co 165/2011-120 ze dne 2. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. prosince 2008 se zamítá (výrok I.), uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 21.960,- Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 1.000,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 165/2011-120 ze dne 2. listopadu 2011 ve věci samé podala dne 9. února 2012 dovolání. Dotazem na Obvodní soud pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že tak stěžovatelka skutečně učinila a že o tomto (ex lege přípustném) dovolání nebylo dosud rozhodnuto.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že proti nákladovému výroku není přípustné dovolání a Nejvyšší soud tedy nemůže přezkoumávat napadený výrok o nákladech řízení sám o sobě. Nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Městského soudu v Praze o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku (§243d odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu).
Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený výrok (o nákladech řízení) je totiž těsně spjat s rozhodnutím o meritu věci. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o napadeném výroku, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.
Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť ta může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího, a to i pokud jde o výrok o nákladech řízení.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka