ECLI:CZ:US:2012:4.US.1170.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1170/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1192/2010-120, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2009 č. j. 11 Co 388/2009-83 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2009 č. j. 23 C 132/2004-55 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 27. 3. 2012 se Ing. J. Z. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 26. 1. 2012 "a rozhodnutí, jež mu předcházela", vydaná v řízení o vyloučení bytu z výkonu rozhodnutí; současně navrhl, aby mu "vzhledem k povaze tohoto řízení" byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2012 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se vylučovací žalobou podle §267 o. s. ř. doručenou Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") dne 2. 4. 2004 domáhal, aby z výkonu rozhodnutí vyklizením bytu byl vyloučen specifikovaný byt v Ostravě-Porubě a movité věci uvedené v příloze žaloby.
Dne 10. 3. 2009 okresní soud žalobu na vyloučení předmětného bytu a movitých věcí z výkonu rozhodnutí rozsudkem zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 4. 11. 2009 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek okresního soudu ze dne 10. 3. 2009 potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před okresním i odvolacím soudem. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, dle něhož žaloba podle §267 odst. 1 o. s. ř. nebyla opodstatněná již z toho důvodu, že řízení o výkon rozhodnutí bylo skončeno a vyklizení bytu bylo provedeno; i v případě dosud neskončeného řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu by žalobce nebyl úspěšný, protože neprokázal žádné právo (rozuměj právo nájemce bytu), které by bránilo jeho vyklizení, neboť pravomocně bylo rozhodnuto o tom, že nájemcem bytu není.
Dne 26. 1. 2012 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 11. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nebylo přípustné, neboť otázka "včasnosti podání vylučovací žaloby" neměla pro rozhodování odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a ani na základě námitek v dovolání uvedených nešlo ke splnění této podmínky dospět; poukázal na svůj rozsudek ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96 a usnesení ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 20 Cdo 72/2010.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že dovolací soud odmítl dle jeho přesvědčení přípustné dovolání, "nerozhodl tak o dovolání po stránce věcné" a znemožnil mu řádné přezkoumání rozsudku odvolacího soudu.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud úvodem připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nutno dovodit, že z hlediska naplnění náležitostí návrhu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení (jak to v stěžovatel učinil v ústavní stížnosti), ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, v nichž stěžovatel spatřuje porušení základního práva či svobody (což ústavní stížnost postrádá). Není povinností Ústavního soudu, aby absenci tvrzení stěžovatele, v čem spočíval ten či onen zásah do základního práva či svobody, nahrazoval svým vlastním pátráním; stěžovatel sám musí proto v ústavní stížnosti vysvětlit, jak k tvrzenému porušení mělo dojít ve vazbě na jednotlivá ustanovení, jejichž porušení namítal.
Uvedenému požadavku podaná ústavní stížnost nedostála, avšak vytýkat její takto naznačené vady s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu za daných okolností nepovažoval Ústavní soud za potřebné, a to ačkoliv zvláště v části směřující proti rozhodnutím okresního a odvolacího soudu neobsahovala ústavní stížnost jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud z hlediska tvrzeného porušení základního práva na spravedlivý proces neshledal jakékoliv pochybení. Dovolací soud v mezích daných ustanovením §237 o. s. ř. posuzoval přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu; pokud v rámci uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat. Dovolací soud ve svém rozhodnutí přehledně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů podané dovolání shledal nepřípustným, přičemž Ústavní soud se s odůvodněním jeho rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal; porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Přirozeným důsledkem tohoto závěru je i zjištění zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části požadující kasaci těch rozhodnutí, jež usnesení dovolacího soudu předcházela. Pro jejich správnost a ústavní souladnost lze i tu na jejich odůvodnění odkázat.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů na jeho zastoupení Ústavní soud nevyhověl pro nesplnění podmínek ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu