ECLI:CZ:US:2012:4.US.1171.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1171/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky I. B., právně zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 103/2012-62 ze dne 8. 3. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 11 To 103/2012-62 ze dne 8. 3. 2012 pro jeho rozpor s čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 30. 1. 2012 podalo Okresní státní zastupitelství v Rakovníku návrh na potrestání stěžovatelky pro přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Usnesením Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") č. j. 2 T 14/2012-53 ze dne 31. 1. 2012 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření z důvodu závažných procesních vad přípravného řízení, které nebylo možno napravit v řízení před soudem. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, na jejímž podkladě krajský soud usnesením č. j. 11 To 103/2012-62 ze dne 8. 3. 2012 rozhodnutí okresního soudu zrušil.
Posledně uvedené usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že krajský soud závažným způsobem pochybil, pokud vycházel z právního názoru, že zkrácené přípravné řízení není trestním stíháním, a proto se v něm neuplatní ustanovení §36 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, o nutné obhajobě. Stěžovatelka měla za to, že pokud jí nebyl ustanoven obhájce již v průběhu zkráceného přípravného řízení, došlo tím k porušení jejího ústavně zaručeného práva na obhajobu, přičemž tento nedostatek nelze v hlavním líčení odstranit. Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma toho, že se jedná toliko o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení trestního řízení, současně však vyjádřila názor, že toto rozhodnutí představuje citelný zásah do jejích práv a náprava cestou řádných a mimořádných opravných prostředků by nebyla z časového hlediska i z hlediska vzniku dalších nákladů efektivní. Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud taktéž ustáleně judikuje, že ústavní stížnost musí směřovat vůči zásahu, který je stále aktuální, tzn., vyvolává ve sféře stěžovatele negativní účinky.
Ze sdělení okresního soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 2 T 14/2012-86 ze dne 27. 4. 2012 byla stěžovatelka shledána vinnou přečinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně byla stěžovatelka zavázána uhradit poškozené škodu ve výši 39.734,- Kč. Jelikož se stěžovatelka i státní zástupce vzdali práva na odvolání a netrvali na vyhotovení odůvodnění rozsudku, vyhotovil soud zjednodušený rozsudek, který neobsahoval odůvodnění. Tento rozsudek nabyl dne 27. 4. 2012 právní moci.
Za situace, kdy je ústavní stížností napadáno toliko dílčí procesní rozhodnutí, ačkoliv řízení před obecnými soudy již skončilo rozhodnutím ve věci samé, a to navíc bez toho, že by ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé byly vyčerpány opravné prostředky, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Případný kasační nález Ústavního soudu by mohl mít za daných okolností význam toliko akademický; k vydání takového rozhodnutí, které se v právní sféře účastníků řízení nijak neprojeví, však není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj