ECLI:CZ:US:2012:4.US.1173.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1173/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. D., právně zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Malá Skála 397, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 22. dubna 2011, č.j. 55 To 350/2010-1493, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, č.j. 7 Tdo 1238/2011-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2008, č.j. 3 T 101/2007-1215, byl stěžovatel zproštěn obžaloby v plném rozsahu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. K odvolání Okresního státního zástupce v Olomouci Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 18. června 2009, č.j. 55 To 99/2009-1276, usnesením zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci v celém rozsahu a věc soudu prvého stupně vrátil k novému rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2010, č.j. 3 T 101/2007-1380, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odstavců 1 a 3 písmeno b) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody určeným poškozeným ve výši uvedené ve výroku rozsudku. Ostatní poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby v bodě I. 13, protože uvedený skutek není trestným činem. O odvolání rozhodl shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc, který zrušil celý výrok o trestu v odsuzující části a nově stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu v trvání tří roků a šesti měsíců nepodmíněně. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. listopadu 2006, č.j. 3 T 6/2002-887, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2011, sp. zn. 7 To 195/2007, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Dovolání proti rozsudku krajského soudu citovaným usnesením Nejvyšší soud zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že, jak již uvedl v dovolání, v jeho věcech šlo o posouzení obchodněprávních vztahů odsouzeného s přesahem do práva trestního. Soudy při rozhodování porušily zásadu ultima ratio, subsidiarity trestní represe oproti řešení věci v rámci obchodněprávních sporů. Stěžovatel uzavíral nepojmenované obchodní smlouvy, případně smlouvu o zprostředkování, přičemž protistrana měla být vždy v podstatném omylu, bez nějž by danou smlouvu neuzavřela. Relativní neplatnosti smluv se měla jedna strana (podvedená) domáhat u strany druhé a to v rámci otevřené lhůty k uplatnění daných námitek. To však nenastalo a věc byla naopak kriminalizována. Trestní soudy však věc nesprávně posoudily a jejich trestněprávní posouzení věci stojí na vadném posouzení soukromého práva. U Okresního soudu v Olomouci došlo dále k porušení bezprostřednosti při provádění dokazování. Původní hodnocení soudy totiž bylo takové, že soud neshledal trestněprávní rozměr jednání, po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by proběhlo další (nové) dokazovaní, dospěl soud k opačnému závěru.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 101/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
V projednávané věci stěžovatel založil svoje námitky na faktu, že původním rozsudkem nalézacího soudu byl zproštěn obžaloby, neboť soud neposoudil jeho jednání jako trestný čin, ale podléhající řízení občanskoprávnímu. Naopak odsuzující rozsudek považoval stěžovatel za nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a výslechů, tedy nesprávné závěry, založené na existenci "tvrzení proti tvrzení". Nepodstatným přitom byl pro stěžovatele zřejmě fakt, že proti jeho tvrzení existovalo tvrzení svědků, v 17 různých, avšak typově shodných případech, které byly posouzeny jako jednotlivé útoky, specifikované ve výroku o vině pod body I. 1 - 16 a II.
Jak je z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2010, č.j. 3 T 101/2007-1380, patrné, nalézací soud se důkladně zabýval jednáním stěžovatele k jednotlivým bodům a podrobně uvedl, v čem shledává závadnost, a tím i trestnost jednání stěžovatele. Soud rovněž popsal své úvahy o trestu a o aplikovaném hmotně právním předpisu. K odvolání stěžovatele i státního zástupce změnil krajský soud výrok o vině, neboť dle jeho přesvědčení soud prvého stupně nesprávně zohlednil předchozí jednání stěžovatele, pro které byl již dříve potrestán Okresním soudem Plzeň - město pod č.j. 3 T 6/2002-887. Jinak v rozhodnutí nalézacího soudu odvolací soud neshledal žádnou vadu, a proto na původní rozsudek přiměřeně odkázal.
Nejvyšší soud se pak ve svém napadeném rozhodnutí zabýval především principem "ulitima ratio", tedy subsidiaritou trestní represe v občanskoprávních (obchodních) vztazích. Konstatoval, že jednání stěžovatele zjevně vybočilo z rámce pouhého obchodního vztahu a tím se dostalo do sféry trestní.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v projednávané věci porušily principy spravedlivého soudního řízení, tedy, že by stěžovatele zkrátily v jeho zaručených právech. Jeho věcí se důkladně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu