ECLI:CZ:US:2012:4.US.1185.12.2
sp. zn. IV. ÚS 1185/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Pecínov, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Údolní 280, zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Celetná 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4210/2011-141 ze dne 20. prosince 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 68 Nc 1797/2008-19 ze dne 2. února 2009 nařídil ve prospěch oprávněné společnosti FISCALIA HOLDING, a.s. (dále jen "oprávněná") exekuci na majetek stěžovatelky a pověřil jejím provedením soudního exekutora. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 62 Co 66/2010-78 ze dne 24. ledna 2011 uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí řízení a uvádí, že prodleva mezi vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, resp. jeho doručením exekutorovi a oprávněné a zjištěním stěžovatelky jako povinné o existenci exekuce zapříčinila, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až po účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (od jeho účinnosti již není přípustné dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce), a stěžovatelce tak bylo upřeno právo na přezkoumání rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Stěžovatelka vyjadřuje domněnku, že Nejvyšší soud měl dovolání věcně projednat a nikoli vyslovit, že je nepřípustné a odmítnout jej. Stěžovatelka uvádí, že jí byl odepřen přístup k soudu, když dovolací soud neprojednal její dovolání a že jí tak postupem soudů bylo znemožněno zákonem stanoveným postupem domáhat se svých práv u soudu, jelikož bylo dovolání odmítnuto. Žádnou další argumentaci proti v záhlaví citovanému rozhodnutí stěžovatelka neuvádí.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle náhledu Ústavního soudu Nejvyšší soud svým v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl v souladu s občanským soudním řádem i s principy zakotvenými v Ústavě a v Listině. Své rozhodnutí též řádně odůvodnil a Ústavní soud nemá jeho závěru co vytknout.
Stěžovatelka měla možnost uplatňovat svá práva ve dvouinstančním soudním řízení, přičemž Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek není ústavně zaručeno. Právo stěžovatelky na přístup k soudu a na spravedlivý proces tak podle náhledu Ústavního soudu tím, že její dovolání bylo (v souladu s občanským soudním řádem) odmítnuto a nebylo věcně projednáno, porušeno nebylo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2012
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu