ECLI:CZ:US:2012:4.US.1217.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1217/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti EXCELFIN, s. r. o., se sídlem Legionářská 1319/10, 779 00 Olomouc, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, AK se sídlem Horní náměstí 7, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 č. j. 23 Cdo 3422/2010-265 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2010 č. j. 6 Cmo 83/2010-245 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 248 456 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka, jejíž žaloba proti žalované obchodní společnosti ZEO Trade, s. r. o., byla zamítnuta, vytkla Vrchnímu soudu v Praze, že vzal v úvahu nové tvrzení žalované, přestože tato po poučení nalézacího soudu podle §119a o. s. ř. žádná tvrzení a důkazní návrhy neuplatnila. Stěžovatelka nesouhlasila s připuštěním důkazního návrhu konkursním spisem Městského soudu v Praze (sp. zn. 95 K 2/2004), na jehož základě odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu, a oponovala též názoru Nejvyššího soudu o tom, že úpadek původního věřitele byl soudu obecně znám z předchozích vyjádření stran v řízení. Podle stěžovatelky byla úpadková situace původního věřitele zmíněna v jiných souvislostech a odvolací soud svoje skutkové zjištění o neschopnosti původního věřitele plnit svoje závazky dovodil z návrhu úpadce na prohlášení konkurzu a přiložené zprávy auditora; nemohlo tedy jít o notorietu známou odvolacímu soudu z jeho činnosti, neboť návrh na konkurz byl učiněn u Městského soudu v Praze.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm 423/2006, a po seznámení se s jeho obsahem a posouzení stěžovatelových tvrzení z hlediska tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, nepovažoval za potřebné s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i oběma obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.
Ústavní soud, nahlížeje na posuzovanou věc v jejím celku a z hlediska kautel hlavy páté Listiny, neshledal, že by Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud při rozhodování o věci samé omezily stěžovatelku v jejích procesních právech způsobem, který by si vyžádal jeho zásah. Připomíná, že při výkonu dohledu na dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích je zřejmé, že obě strany sporu si byly od počátku vědomy, za jakých okolností a v jaké situaci došlo v lednu 2004 k uplatnění jednostranného zápočtu dosud nesplatné pohledávky obchodní společnosti TDS TRANSPORT, s. r. o., (následně postoupené žalované) za obchodní společností Fruit Centrum Lipence, a. s., (následně postoupené stěžovatelce) proti splatné pohledávce Fruit Centrum Lipence za žalovanou. V závěru řízení, ve kterém nalézací soud rozhodoval opakovaně, se pro rozhodnutí ve věci jevilo klíčovým posouzení, zda mohlo platně dojít k zániku pohledávky započtením. Vrchní soud v Praze za použití ustanovení §359 obchodního zákoníku na tuto otázku odpověděl kladně, a proto původně vyhovující rozsudek nalézacího soudu ze dne 1. 12. 2009 č. j. 13 Cm 423/2006-222 změnil tak, že žalobu zamítl. Ústavní soud neshledal nic, co by jeho postupu vytkl. Pochybení při aplikaci a interpretaci normy jednoduchého práva by mohlo v projednávané věci nabýt ústavně právní relevance toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou. O takový případ aplikace práva v projednávané věci však zjevně nešlo. Neschopnost dlužníka (společnosti Fruit Centrum Lipence) hradit svoje závazky, tj. naplnění zákonné podmínky umožňující započítat nesplatnou pohledávku proti pohledávce splatné, byla objektivní skutečností vyplývající z konkurzního spisu Městského soudu v Praze. Ústavní soud tak nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že žalovaná po poučení nalézacího soudu vznesla nová tvrzení a důkazní návrhy, neboť obsah vyjádření žalované svědčil spíše o uplatnění nové právní argumentace. V tomto směru vyznělo i z hlediska ústavněprávního akceptovatelné odůvodnění Nejvyššího soudu.
Ústavní soud rovněž ověřil, že stěžovatelka měla možnost předstoupit před soud, předložit mu svoje argumenty, navrhnout důkazy k podpoře svých tvrzení, vyjádřit se k tvrzením protistrany a čerpat opravné prostředky. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud v její věci rozhodly způsobem, který nevybočuje z mezí zákona. Žádné důvody, pro něž by bylo možno dovodit protiústavnost postupů a rozhodnutí obecných soudů, nebyly v projednávané věci shledány.
Pro výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu