ECLI:CZ:US:2012:4.US.1228.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1228/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele B. U., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem AK se sídlem v Brně, Příkop 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 8 To 468/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 11 T 89/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 27. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na obhajobu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice (stěžovatel organizoval za úplatu nelegální překročení státní hranice mongolskými státními příslušníky a s tím související obstarávání potřebných dokumentů - víz, cestovních pasů atp.). Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání jeden rok a peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Stížnostní argumentace stěžovatele se přitom koncentruje do tvrzení, že byl zkrácen na svých právech, neboť ani on, ani jeho obhájce se nemohli zúčastnit výslechů svědků provedených německými a rakouskými orgány činnými v trestním řízení. Svědci, jež byli vyslechnuti českými soudy, jsou nevěrohodní, resp. soud nedostatečně vysvětlil, proč odmítá uvěřit těm jejím výpovědím, které učinili v hlavním líčení a které (na rozdíl od předchozích) vyznívají ve stěžovatelův prospěch. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že ve věci evidované Městským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 89/2007 podal návrh na obnovu řízení (jak si v této souvislosti Ústavní soud z citovaného vyžádaného spisového materiálu ověřil, tento stěžovatelův návrh byl zamítnut - srov. číslo listu 710).
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s předpisy ústavními.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v nesouladu s důkazním materiálem ve věci použitelným, dostatečným pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, jestliže byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Ke stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
Stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že svědkyně, jež byla vyslechnuta v hlavním líčení (občanka Mongolska, jíž měl stěžovatel pomoci ilegálně přejít z České republiky do zahraničí), měla být zainteresována na odsouzení stěžovatele. Je to ovšem opět stěžovatel, jež v rámci své ústavněprávní argumentace ve svém důsledku přiznává, že onen benefit, o němž spekuluje v ústavní stížnosti (tedy možnost svědkyně zůstat legálně v České republice, bude-li spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení), není navázán na konkrétní výsledek trestního řízení. Nadto výpověď této svědkyně byla dostatečně podrobná a vnitřně konzistentní, takže nelze mít bez dalšího pochyby o věrohodnosti této svědkyně. Dovodil-li soud rovněž, že někteří svědci změnili svoji výpověď v rámci hlavního líčení z důvodu strachu ze stěžovatele, pak tento závěr je zcela akceptovatelný.
Pokud se týká stěžovatelem namítané omezené použitelnosti zjištění, jež učinily orgány činné v trestním řízení Rakouska a Německa, pak stěžovatel přehlíží, že obsahem tohoto rozsáhlého spisového materiálu nejsou jen výslechy svědků, jichž se stěžovatel nemohl ani prostřednictvím svého obhájce zúčastnit, ale jsou zde například záznamy z prostředků vzdálené komunikace či informace z konzulárních (diplomatických) úřadů a podobně.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu