ECLI:CZ:US:2012:4.US.1229.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1229/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem Čelakovského sady 8, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2011 č. j. 18 Co 585/2011-2032 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. srpna 2011 č. j. 13 P 13/2011-1900 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí směřující proti Ing. H. H.
Stěžovatel uvedl, že je otcem nezl. K. H, nar. 2007, který byl svěřen do výchovy matky H. H.. Dle mínění otce matka neplní povinnost připravit nezletilého řádně na styk s otcem, neboť syna nevybavuje dostatečným oblečením a dalšími potřebami. Stěžovatel proto před dovolenou plánovanou na první polovinu srpna 2011 požádal soud, aby matku bezodkladně vyzval k plnění jejích povinností. Návrh byl zamítnut, s čímž stěžovatel nesouhlasil a obecným soudům vytkl, že favorizují postavení matky, znevýhodňují stěžovatele a v konečném důsledku poškozují práva nezletilého. Stěžovatel opakovaně zdůraznil, že součástí řádné přípravy nezletilého na styk s druhým rodičem je i jeho dostatečné vybavení (oblečení, obuv a další potřeby).
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Sokolově zamítl návrh otce ze dne 29. 7. 2011, aby soud ve smyslu ustanovení §272 odst. 2 o. s. ř. bezodkladně vyzval matku, aby se podrobila soudnímu rozhodnutí o povinnosti řádně nezletilého na styk připravit, s upozorněním na následky nesplnění této povinnosti. Soud měl za to, že věci, které matka otci předala pro nezletilého, představovaly základní vybavení a že matka povinnost stanovenou jí rozhodnutím o úpravě styku nezletilého závažným způsobem neporušila. K odvolání otce Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť i on považoval vybavení nezletilého matkou pro styk s otcem za dostačující.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dopad těchto záruk ve vykonávacím řízení však Ústavní soud posuzuje v míře odpovídající povaze a významu tohoto řízení. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení soudu prvního a druhého stupně vyplynulo, že obecné soudy se stěžovatelovým návrhem zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s jeho námitkami a argumenty vyrovnaly přiměřeným a přezkoumatelným způsobem. Posouzení, zda matka plní svoji povinnost dítě řádně připravit na styk s otcem, je zcela na obecném soudu, který při svém rozhodování vždy vychází z okolností konkrétního případu a obsah neurčitého pojmu "řádné" přípravy vymezuje a posuzuje v kontextu s projednávanou věcí. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nevylučuje přezkum soudního uvážení v individuálních případech, zasahuje však pouze, zjistí-li, že soudem dosažené závěry se zcela vymykají rámci, ve kterém se volná úvaha soudu pohybuje; zpravidla tehdy, nemohou-li závěry soudu vůbec obstát. Takové pochybení v projednávané věci neshledal, z odůvodnění napadených usnesení bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se úvahy obecných soudů při hodnocení přípravy syna na styk s otcem pohybovaly. Skutečnost, že stěžovatel řízení nesdílí názor obecných soudů, resp. přikládá hlediskům, jež pro věc samotnou pokládá za určující, jiný význam, nemohlo v projednávané věci přivodit zásah Ústavního soudu.
Zásada rovnosti účastníků řízení zaručená v čl. 37 odst. 3 Listiny se týká jejich procesního postavení, v podstatě jde o to, aby účastníci řízení měli stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění svých práv. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecný soud stěžovatele jakkoliv v uplatnění jeho procesních práv omezil, stěžovatel ostatně v tomto směru ani žádné tvrzení neuplatnil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal opodstatněným ani stěžovatelovo tvrzení o porušení dalších ustanovení Listiny či Ústavy, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu