ECLI:CZ:US:2012:4.US.1250.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1250/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti správce konkurzní podstaty úpadce MOCCA TRADE, s. r. o., se sídlem Osečná 142, Ing. Jiřího Cihláře, právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Kašparem, Na Poříčí 116/5, Liberec 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009 č. j. 29 Odo 788/2006-303, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, č. j. 15 Cmo 194/2005-160 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 15. 7. 2005 č. j. 46 Cm 36/2002-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 29. 1. 2001 prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem konkurz na majetek úpadce MOCCA TRADE, s. r. o., správcem konkurzní podstaty byl jmenován stěžovatel. Z evidence katastru nemovitostí stěžovatel zjistil, že úpadce vyvedl před prohlášením konkurzního řízení nemovitý majetek pily v Osečném odporovatelným právním úkonem ve smyslu ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "O.Z."), a to uzavřením kupní smlouvy ze dne 24. 6. 1999 se společností LESY LIBEREC, a. s. Stěžovatel následně zahrnul movitý a nemovitý majetek pily v Osečné do konkurzní podstaty úpadce. Dne 8. 8. 2002 podala společnost LESY LIBEREC, a. s., žalobu na vyloučení movitého a nemovitého majetku z konkurzní podstaty úpadce. Konkurzní soud poučil stěžovatele přípisem ze dne 4. 2. 2004 tak, že dle dosavadní judikatury vrchního soudu nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě o neúčinnosti převodu majetku, neboť má věc již zahrnutu v konkurzní podstatě. Z toho důvodu by pak měl zvážit setrvání na takové žalobě a případně vzít svůj návrh zpět, přičemž stěžovatel tak také učinil. Následně konkurzní soud žalobě na vyloučení věci z konkurzní podstaty vyhověl, a to s argumentací, že v případě, kdy stěžovatel vzal zpět žalobu o neúčinnosti právního úkonu, neměl žádný relevantní důvod věc do konkurzní podstaty zahrnout.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že konkurzní soudce poskytující poučení podle ustanovení občanského soudního řádu nebo dávající pokyn správci podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV") byl svým právním názorem vázán a stěžovatel jej musel respektovat. "Kauzální" soudce nebyl po nálezu Ústavního soudu ze zákona právním názorem konkurzního soudu vázán. Úkony, které provedl účastník i konkurzní soud, tak nemusely být ani zachovány. Aplikace zákona dle doslovného jazykového vyjádření vedla k nesprávným závěrům a přepjatému formalismu. Srovnání odporovatelnosti a neúčinnosti je dle náhledu stěžovatele srovnáním příčiny a účinku. Pokud soud tvrdí, že stěžovatel mohl pouze zahrnout věc do konkurzní podstaty na základě rozhodnutí soudu, pak se tak stalo předběžným opatřením soudu a nebylo důvodem se neúčinností nezabývat, pakliže soud tvrdí, že to šlo pouze rozhodnutím soudu v samostatně uplatněné specifické žalobě a ne obranou stěžovatele v souběžné žalobě, jedná se o přehnaný formalizmus a svévoli ve výkladu práva, vedoucí k odmítnutí spravedlnosti. Stěžovatel ve svém návrhu též rozporoval závěry Nejvyššího soudu stran ustanovení §14 a 15 resp. §15 a 16 ZKV.
III.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 46 Cm 36/2002, který mu byl po urgencích zaslán v září 2012. Po jeho prostudování dospěl pak Ústavní soud k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení o nesprávném poučení soudu, v jehož důsledku došlo ke zpětvzetí žaloby a následné ztrátě práva. Námitky stěžovatele tak nesměřují ani tak proti proběhlému soudnímu řízení, ale spíše proti řízení vedenému u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 Cm 7/2002, v jehož rámci se mu dostalo tvrzeného nesprávného poučení, které však nebylo zohledněno v předmětné věci. K uvedenému je třeba konstatovat, že předmětem podané žaloby bylo posouzení návrhu na vyloučení věci ze soupisu konkurzní podstaty, přičemž toto řízení, resp. jeho výsledek, nelze "přizpůsobovat" jinému, byť souvisejícímu řízení, které proběhlo v minulosti. Jinými slovy řečeno, i za předpokladu, že by se v minulosti dostalo stěžovateli v jiném soudním řízení nesprávného poučení, nemělo by zrušení ústavní stížností napadených usnesení vliv na výsledek dotčeného soudního řízení, neboť ve věci rozhodující soudce by opětovně rozhodoval o totožném návrhu, přičemž při hodnocení stejných skutkových okolností a aplikaci totožných zákonných ustanovení by měl dospět ke shodnému závěru jako dosud. V podstatě tak nastala situace, která je v právní teorii označována jako mootness. Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout a na jejich odůvodnění lze v dalším odkázat.
K uvedenému je třeba též uvést, že zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), se uplatňuje nejen v rovině formální, nýbrž i v rovině obsahové, mající svůj výraz v povinnosti účinně namítnout porušení konkrétních práv již v řízení před obecnými soudy a nikoliv až v dovolání či ústavní stížnosti. Z vyžádaného soudního spisu krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 46 Cm 36/2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel předmětnou námitku neuplatnil v řádném opravném prostředku, a to ani alespoň v obecné rovině, Ústavní soud se jí proto nemohl věcně zabývat.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu