ECLI:CZ:US:2012:4.US.1311.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1311/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky CzechDate, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Nad Spádem 640/18, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Nad Spádem 640/18, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2012 č. j. 117 Ec 95/2011-20 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci s tím, že jím byl porušen princip rovnosti před zákonem garantovaný článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, princip právní jistoty a právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 1. 2012 č. j. 117 Ec 95/2011-20 uložil žalovanému povinnost uhradit stěžovatelce jakožto postupníku pohledávky vůči žalovanému částku ve výši 1 014 Kč s prodlením představující jízdné v městské hromadné dopravě a přirážku za jízdu bez jízdního dokladu (výrok I.). Procesně úspěšné stěžovatelce přiznal na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II.) představující zaplacený soudní poplatek; ostatní stěžovatelkou uplatněné náklady s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 nepovažoval za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., neboť zástupce stěžovatelky podal více takových typových žalob, jež se liší pouze osobními či časovými údaji.
Obsahem ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s výrokem rozsudku, kterým soud určil stěžovatelce náhradu nákladů řízení vůči žalované ve výši 300 Kč, namísto uplatněné částky 8 220 Kč. Stěžovatelka má za to, že postupem obecného soudu byl porušen princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť v jiných skutkově a právně totožných věcech okresní soud stěžovatelce plně vyhověl i v této otázce. Svévoli v rozhodování stěžovatelka shledává ve skutečnosti, že okresní soud odůvodnění svého rozhodnutí založil na odkazu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 bez jakéhokoli zkoumání konkrétních okolností její věci, které v ústavní stížnosti podrobně popisuje a které dle jejího názoru dokládají účelnost nákladů vynaložených na zastoupení advokátem.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce zcela totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1385/12 ze dne 28. 5. 2012 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1197/12 ze dne 16. 5. 2012 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citovaná rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 nabídnutá eventualita hodnocení náhradově nákladových rozsudečných výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" je toliko jednou z více možností, pročež - budiž podotknuto zde jen jeho obiter dictum - v mnoha jiných (k nyní projednávané věci připodobnitelných případech) shledal Ústavní soud za ústavně konformní i přiznání náhrady nákladů řízení jen ve výši zaplaceného soudního poplatku.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, byla její ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu