ECLI:CZ:US:2012:4.US.1326.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1326/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1/ J. M. a 2/ M. M., zastoupených JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Revoluční 24, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2009 č. j. 7 Co 703/2009-116 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012 č. j. 33 Cdo 3012/2009-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. dubna 2012, stěžovatelé podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu jejich vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Stěžovatelé dále navrhli, aby jim Ústavní soud přiznal nárok na náhradu nákladů řízení vůči Nejvyššímu soudu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 2 C 71/2008 bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 9. dubna 2008 domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Bohumilice v souvislosti s požadavkem na vrácení daru dle ustanovení §630 občanského zákoníku, který poskytli žalované R. M. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. prosince 2008 v pořadí druhým rozsudkem žalobě vyhověl. K podanému odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovateli zamítl jako nedůvodné. Oba posledně ve věci rozhodující soudy dovodily, že mezi stěžovateli a žalovanou sice jsou rozpory, avšak k hrubému porušení dobrých mravů chováním žalované vůči stěžovatelům nedošlo.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy celou věc zcela nesprávně posoudily, neboť odmítly přihlížet k dalšímu negativnímu jednání žalované, které vyšlo v soudním řízení najevo a toto jednání řádně neposoudily, zda neznamená ve svém souhrnu hrubé porušení dobrých mravů vůči stěžovatelům či členům jejich rodiny po doručení písemné výzvy k vrácení daru a tedy zda nejsou důvodem k vrácení daru. Na podporu svých tvrzení odkázali stěžovatelé na rozhodnutí Ústavního soudu vydané pod sp. zn. IV. ÚS 391/05.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, vedou k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelů, neshledal. Z odůvodnění vydaných rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé napadají provedené důkazní řízení a z něho vyvozené právní posouzení celé věci a polemizují se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy. Ze strany Ústavního soudu se pak stěžovatelé domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Přitom jak odvolací, tak i dovolací soud v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedly své rozhodovací důvody a Nejvyšší soud na str. 5 svého rozsudku pak podrobně rozvedl, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v řízení zjištění jednání žalované svou intenzitou dobré mravy hrubě neporušilo, neboť s ohledem na všechny okolnosti toho kterého konkrétního případu hrubé porušení dobrým mravů lze kvalifikovat, pokud se jedná o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Nejvyšší soud stěžovatelům rovněž vysvětlil, že ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 občanského zákoníku, přičemž stupeň závažnosti chování konkrétního obdarovaného je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Článek 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání záležitosti, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva mezi mnoha jinými rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku (velký senát) ze dne 21. ledna 1999 č. 30544/96, rozsudek ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009 č. 22186/03 bod. 54).
Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by odvolací či dovolací soud přehlédl některé argumenty stěžovatelů či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v jejich prospěch. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovateli citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá pro odlišnost jeho právního základu.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud se týká návrhu stěžovatelů na zaplacení nákladů řízení vůči Nejvyššímu soudu, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal, proto návrhu nebylo možno vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu