ECLI:CZ:US:2012:4.US.1347.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1347/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatele M. B., právně zastoupeného advokátem Mgr. Zdeňkem Pokorným, Anenská 8, Brno, proti výroku IV., V. a VI. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 24 C 449/2009 a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 18 Co 137/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných výroků rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel napadl ústavní stížností tzv. nákladové výroky rozsudků obecných soudů, jimiž došlo ke zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele neaplikovaly ústavně konformním způsobem právo při rozhodování otázky nákladů řízení. Zatímco pro stěžovatele mělo zrušení spoluvlastnictví životní význam, žalované toto zcela nevyhovovalo, což se také projevilo v jejím přístupu k soudnímu řízení, které se snažila komplikovat a protahovat. Tvrzení obecných soudů o nákladech řízení, že mají zvláštní povahu s ohledem na iudicium duplex nepovažuje stěžovatel za souladné se zákonem. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu jisté druhy řízení se "zvláštní povahou" vyčlenit z obecné zásady rozhodování o náhradách nákladů řízení dle úspěchu ve věci, učinil by tak v ustanovení §144 (event. §146 odst. 1) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Ani tvrzení odvolacího soudu, že soud není vázán návrhy účastníků, není právně relevantní pro paušální odmítnutí přiznání nákladů řízení. Dle náhledu stěžovatele obecné soudy bagatelizují hodnocení úspěchu ve věci tvrzením, že se nakonec každému při vypořádání něčeho dostane, což však nepovažuje stěžovatel za správné. Vedlejší účastnice sporné nemovitosti podle stěžovatele vlastnila (správně zřejmě spoluvlastnila), vlastní a vlastnit bude, zatímco stěžovatel byl vlastnictví zbaven a teprve na základě úspěchu v řízení za ně snad někdy obdrží finanční náhradu. Dále stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 či případně na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 902/10. Závěrem se stěžovatel věnuje otázce aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené výroky v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.
Argumentuje-li stěžovatel nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11, je třeba poukázat jednak na skutečnost, že toto řízení se týkalo přiměřenosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. a jednak na fakt, že především nalézací soud se v tomto konkrétním případě otázce nákladů řízení věnoval velmi podrobně, což ho zjevně také vedlo k vynesení výroku o nákladech řízení, abstrahující od formalistického pojetí práva. To však ještě samo o sobě neznamená, že se tím nalézací soud dostal mimo hranice základních práv a svobod některého z účastníků řízení. Ve věci rozhodující prvostupňový soudce si byl zjevně vědom všech úskalí svých úvah o nákladech řízení, a jak plyne z odůvodnění napadených výroků, pečlivě zvažoval meze svého postupu. Vzal např. v úvahu, že stěžovatel byl úspěšný v rámci svého odvolání, nicméně žalovaná pak zase v rámci svého dovolání. Stejně tak poměřil rozsah dober vyplývajících pro účastníky z proběhlého soudního řízení, načež se přiklonil k výroku, jenž se, dle jeho názoru, nejvíce blíží pojetí spravedlnosti. Úvahy soudu prvního stupně se posléze staly předmětem přezkumu odvolacího soudu, který se s přihlédnutím k povaze řízení iudicium duplex, ubíral stejným myšlenkovým pochodem jako nalézací soud. Argumentaci navíc rozšířil o zjištění, že v průběhu odvolacího řízení žalovaná zaplatila žalobci na základě předchozího soudního rozhodnutí 1.300.000,- Kč. V odůvodnění nákladových výroků je tak zjevně konfrontována snaha soudců obecných soudů postupovat v souladu se zákonem s jejich představou o spravedlivém rozložení nákladů řízení. Dle náhledu Ústavního soudu tato jejich představa nenabyla takové intenzity či hloubky, jíž by došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod. Za podstatnou zde považuje Ústavní soud především tu skutečnost, že obecné soudy si byly svého hraničního postupu vědomy a své závěry řádně odůvodnily.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu