ECLI:CZ:US:2012:4.US.1348.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1348/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti pana M. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Luďkem Šikolou, Dvořákova 13, Brno, proti rozhodnutí nebo jinému zásahu Městského soudu v Brně sp. zn. Spr. 142/2007 ze dne 5. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných úkonů státní moci. Současně s návrhem se stěžovatel domáhal i přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel, zbavený soudem v roce 2004 způsobilosti k právním úkonům, byl dne 9. 11. 2005 proti své vůli hospitalizován v Psychiatrické léčebně Černovice v Brně, a to na uzavřeném oddělení. V průběhu svého pobytu opakovaně žádal bezvýsledně o své propuštění. Dne 14. 11. 2005 podal stěžovatel prostřednictvím Mgr. D. Z. k městskému soudu podnět "Oznámení nedobrovolné hospitalizace", v němž stěžovatel požadoval přezkoumání zákonnosti jeho detence. Dne 21. 11. 2005 byl soudu doručen dobrovolný souhlas opatrovníka ze dne 14. 11. 2005 s hospitalizací stěžovatele v psychiatrické léčebně. Dne 29. 11. 2005 byl stěžovatel z psychiatrické léčebny propuštěn. Přípisem došlým městskému soudu dne 13. 11. 2006 se stěžovatel opětovně obrátil na Městský soud v Brně, a to se svým vyjádřením k detenčnímu řízení, ke kterému mu městský soud sdělil, že soudní řízení ve smyslu ustanovení §191a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebylo zahájeno. Dne 2. 1. 2007 podal stěžovatel ve věci stížnost na průtahy, v níž požadoval zahájení řízení o přípustnosti jeho převzetí do ústavu zdravotní péče. Dne 6. 2. 2009 podal stěžovatel návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu dle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dne 24. 3. 2009 bylo zmocněnci stěžovatele doručeno ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009, jímž byl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítnut.
S výše uvedeným postupem soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť nikdy nedal souhlas se svou hospitalizací, kterou i nadále považuje za nezákonnou ve smyslu čl. 5 Úmluvy, protože nebyly naplněny podmínky pro tak závažný zásah do osobní svobody. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") plyne, že pro určení, zda se jednalo o zákonné zbavení svobody, je třeba se zabývat konkrétní situací dotčeného jednotlivce. Stěžovatel byl na psychiatrii dopraven proti své vůli za asistence policie, následně byl držen na oddělení s uzavřeným režimem pro nedobrovolně hospitalizované pacienty, v izolaci od vnějšího světa a od ostatních pacientů léčebny, bez možnosti navázat kontakt s vnějším světem a omezeným režimem návštěv. Stěžovatel nemá informaci o tom, že by psychiatrická léčebna oznámila soudu jeho převzetí. Soud se o jeho detenci dozvěděl nejpozději dne 14. 11. 2005 z podání stěžovatele a měl o její zákonnosti rozhodnout, a to i přesto, že souhlas s jeho hospitalizací udělila stěžovatelova opatrovnice. Skutečnost, že opatrovnice vyjádřila souhlas s detencí, nemůže mít za následek klasifikaci detence jako dobrovolné, to platí zvlášť za situace, kdy opatrovnice stěžovatele neznala a ani se s ním nikdy nesetkala. Detence nebyla dle náhledu stěžovatele zákonná ve smyslu čl. 5 Úmluvy, neboť nebyla naplněna kritéria zákonného držení osoby ve zdravotnickém zařízení z důvodu duševní choroby formulované ESLP v případě Winterwerp proti Nizozemí. Stěžovatel nikdy nesouhlasil se svým pobytem v psychiatrické léčebně a výslovně požadoval, aby soud omezení jeho svobody přezkoumal, aby vyslechl navržené svědky a provedl stěžovatelem navržené důkazy ke zjištění skutkového stavu věci. Na toto podání městský soud nereagoval, neboť nesprávně považoval souhlas opatrovnice za dostatečný. Ve věci Winterwerp ESLP souhlasil s názorem, že řízení podle čl. 5 Úmluvy nemusí být vždy doprovázeno týmiž zárukami, které vyžaduje čl. 6 odst. 1. Zároveň zdůraznil, že přístup k soudu a možnost být slyšen osobně nebo prostřednictvím určité formy zastoupení musí být zachovány. Duševní nemoc může být v určitých případech důvodem pro omezení přístupu k soudu, nemůže ale ospravedlnit popření samotné podstaty tohoto práva. Stěžovatel má za to, že byl svého práva na přístup k soudu zcela zbaven. K jeho detenci došlo pouze na základě úvahy zdravotnických pracovníků psychiatrické léčebny a rozhodnutí opatrovnice - zaměstnankyně Úřadu městské části Brno-střed. Tyto osoby, ani Úřad samotný, nejsou orgánem, který by splňoval kvalifikaci být orgánem přezkumu zákonnosti detence, navíc před nimi neproběhlo žádné řízení, kterého by se stěžovatel mohl účastnit a stejně tak nebylo vydáno žádné formální rozhodnutí, proti kterému by se mohl odvolat. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů, které s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. Cpjn 29/2006 nerozhodují o přípustnosti převzetí nebo držení osoby v ústavu zdravotní péče za situace, kdy odpadnou důvody, pro něž bylo řízení zahájeno. Dle náhledu stěžovatele je i zpětné posouzení zákonnosti zásahu do osobní svobody důležité. Stát je povinen zásah nejen přezkoumat, ale v případě, že byl nezákonný, oběť takového zásahu odškodnit.
III.
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na výše citované stanovisko Nejvyššího soudu a dále uvedl, že řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče nebylo zahájeno, jelikož ještě před uplynutím zákonné lhůty a vydáním příslušného rozhodnutí umístěný podepsal dobrovolný vstup. Pokud tedy nebylo zahájeno takové řízení, následně ani po propuštění nebylo řízení dle ustanovení §104 odst. 1 zastaveno. Současně odkázal městský soud na výkladový materiál Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 6. 1992, týkající se detence, v němž se uvádí, že ustanovení §191a o. s. ř. upravuje převzetí do zdravotní péče a držení v této péči bez souhlasu nemocného. Vymezení důvodů, pro které může být osoba převzata, resp. držena v ústavní zdravotnické péči, je ponecháno zdravotnickému zákonodárství, konkrétně ustanovení §23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů. Soud v rámci své rozhodovací pravomoci nemůže zkoumat pravomocně skončené řízení sp. zn. 24 P 52/2001, a to ani za jakých okolností meritorní rozhodnutí nabylo právní moci.
V replice k vyjádření městského soudu stěžovatel uvádí, že je důležité, aby obecný soud v průběhu sedmi dnů přezkoumal všechny okolnosti vzetí osoby do zdravotní péče a rozhodl, zda byl zásah do osobní svobody v souladu se zákonem či nikoliv - zde pak odkázal na rozhodnutí ESLP ve věci Ťupa proti České republice. Stěžovatel byl v době hospitalizace fakticky schopen projevit souhlas, resp. nesouhlas s hospitalizací a léčbou. To je zřejmé například z toho, že aktivně brojil proti své hospitalizaci samostatně i prostřednictvím svého zástupce. Koncepci faktické způsobilosti v detenčním řízení uznal ESLP v rozhodnutí ve věci Shtukaturov proti Rusku. ESLP uvedl, že stěžovatel, ačkoliv byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, byl fakticky způsobilý rozhodnout o své hospitalizaci. Z toho důvodu mělo dojít k přezkumu zásahu do osobní svobody. Koncepci faktické způsobilosti uznal ve své judikatuře i Ústavní soud, a to např. ve věci sp. zn. Pl. ÚS 43/2010. Pokud byl zřejmý rozpor vůle opatrovnice a opatrovance, měl soud i jiné možnosti, jak ve věci zasáhnout - mohl např. iniciovat opatrovnické řízení a stanovit kolizního opatrovníka.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené akty státní moci z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud znovu poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel směřuje svůj návrh jednak proti rozhodnutí nebo jinému zásahu Městského soudu v Brně sp. zn. Spr. 142/2007 ze dne 5. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009,
Co se týče napadeného sdělení Městského soudu v Brně sp. zn. Spr. 142/2007 ze dne 5. 3. 2007, kterým reagoval místopředseda citovaného soudu na stížnost na průtahy v řízení sp. zn. 71 L 2447/2005, nutno konstatovat, že se nejedná o soudní rozhodnutí, neboť jím nedošlo k autoritativnímu zásahu do právní sféry stěžovatele. Jinými slovy řečeno, tímto přípisem nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění či povinností stěžovatele. V podstatě se jedná pouze o informativní přípis vyřizovaný v rámci správní agendy, jímž byl stěžovateli sdělen stav řízení evidovaného městským soudem pod sp. zn. 71 L 2447/2005, a to s ohledem na to, že dotčené soudní řízení již bylo ukončeno. Místopředseda soudu ve svém přípisu toliko nastínil průběh a vyústění celého, již skončeného, soudního řízení. Z uvedeného důvodu se pak nejedná ani o jiný zásah veřejné moci, neboť za situace, kdy bylo řízení již skončeno, je stížnost na průtahy v řízení bezpředmětná. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než aby tuto část návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009 byl odmítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotní péče. Citovaný soud dospěl v uvedeném usnesení k závěru, že za situace, kdy dojde k propuštění jedince, o jehož internaci má být postupem dle ustanovení §191a o. s. ř. rozhodováno, dochází k odpadnutí podmínky řízení. Obdobnou otázkou se Ústavní soud v minulosti již zabýval např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2508/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), v němž konstatoval, že z čl. 5 Úmluvy nevyplývá povinnost zajistit přezkum zákonnosti detence i v případě, že již byla ukončena a zadržovaný je na svobodě. Článek 5 Úmluvy je třeba vnímat v jeho úplnosti a neopomíjet i záruky obsažené v jeho odst. 5, podle něhož každý, kdo byl obětí zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Zatímco tedy záruky obsažené v odst. 4 míří na situaci, kdy je dotčený stále zadržován, odst. 5 mu zaručuje, že v případě nesplnění zákonných podmínek pro zbavení svobody má nárok na odškodnění.
Podle ustanovení §191a o. s. ř. se řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotní péče vztahuje pouze a jedině na ty případy, kdy ústav poskytující zdravotní péči omezí osobní svobodu těch osob, které s tímto postupem nevyslovily svůj písemný souhlas. Již samotná forma souhlasu ukazuje na závažnost takového právního úkonu, plně odpovídajícího závažnosti omezení základních práv a svobod internované osoby. Za situace, kdy osoba nedá svůj písemný souhlas s umístěním do ústavu zdravotní péče, je zcela namístě, aby do vztahu mezi zdravotnickým zařízením a takovou osobou vstoupil soud, který věc nezávisle a nestranně posoudí. Nutno zdůraznit, že soud zde vystupuje jako přezkumný činitel postupu zdravotnického zařízení. Jinými slovy řečeno, podstatou řízení dle ustanovení §191a o. s. ř. je zaručení práv těch osob, jež je nemohou plně realizovat z důvodu svého umístění do ústavu zdravotní péče. V okamžiku, kdy je osoba z péče zdravotnického zařízení propuštěna, není již zkrácena na svých základních právech a role soudu, co by garanta zákonnosti nezbytného omezení základních práv, odpadá. To však nic nemění na tom, že se osoba umístěná do ústavu zdravotní péče v rozporu se zákonem, může domáhat v rámci soukromoprávního řízení náhrady škody, v jehož rámci se zpětně posuzuje otázka zákonnosti postupu ústavu zdravotní péče. Zde by se však již jednalo o jiný typ řízení než ten, který lze vyvolat postupem dle ustanovení §191a o. s. ř. Zamítnutím návrhu stěžovatele na určení lhůty k zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotní péče tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť tento se domáhal zahájení řízení, pro které nejsou dány podmínky řízení. Stěžovatel byl jednak propuštěn ze zdravotní péče a jednak v průběhu jeho internace udělil jeho opatrovník s uvedeným postupem souhlas.
Domáhal-li se stěžovatel v souladu s ustanovením §83 zákona o Ústavním soudu přiznání náhrady nákladů zastoupení, nutno konstatovat, že toto lze přiznat pouze v těch případech, kdy nebyla ústavní stížnost odmítnuta.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh ve vztahu k postupu Městského soudu v Brně spočívajícím v nepřezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody v ústavu zdravotní péče a k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu