ECLI:CZ:US:2012:4.US.1373.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1373/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Vodafone Czech Republic, a.s,, IČ 257 88 001, se sídlem Praha 10, Vinohradská 167, právně zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Weinhold Legal, v.o.s., Praha 2, Karlovo náměstí 10, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2011, č.j. 11 Ca 262/2009-42, a Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2012, č.j. 5 Afs 65/2011-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na vlastnictví majetku a na podnikání, zakotvené v čl. 11 ve spojení s čl. 26 odstavcem 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně právo na to, aby orgány veřejné moci při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřily jejich podstatu a smysl, jak plyne z čl. 4 odstavce 1 Listiny. Rovněž mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 36 odstavci 1 Listiny.
Dne 16. prosince 2008 rozhodl, pod č.j. 395645/08/010516108583, Finanční úřad pro Prahu 10 o tom, že řízení ve věci dodatečného daňového přiznání se zastavuje. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo dne 30. června 2009, č.j. 4793/09-1500-106794. Shora citovaným rozsudkem Městský soud v Praze správní žalobu stěžovatelky zamítl; kasační stížnost následně napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala nesprávnou interpretaci daňové ztráty ze zákona o dani z příjmu a doby, v níž je možno daňovou ztrátu uplatnit. Způsobem, kterým ji aplikovaly správní soudy, respektive jak vyplynula z činnosti finančních orgánů, mělo dojít k nezákonnému zkrácení lhůty a v důsledku tohoto zaplatila stěžovatelka na dani více, než jí ukládá zákon. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala, jak by měl výklad zákona podle jejího názoru vypadat a v čem spatřuje nesprávnost aplikace příslušné právní normy. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 262/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v soudním systému, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovala svoji interpretaci ustanovení §38r odstavce 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu ve znění účinném v rozhodném období, ve spojení s §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený výklad předložila již ve správním soudnictví, když na jeho základě dovodila již prvotní dodatečné daňové přiznání, které učinila dne 25. března 2008 ve vztahu k daňové ztrátě za rok 2001.
Konstantní judikatura, založená rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2004, č.j. 5 Afs 28/2003-69, byla důvodem, pro který bylo původní řízení zastaveno a následně zamítnuty procesní nástroje, jichž stěžovatelka postupně užila. Pokud se tedy týká rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu v projednávané věci, soudy vycházely z jasně dané interpretace, která však zjevně nekonvenovala s požadavky a přáními stěžovatelky, a ta proto opakovaně předkládala své odlišné názory.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nepředložila žádnou relevantní ústavně právní argumentaci a její námitky se zúžily výhradně na nesouhlas se závěry správních soudů, respektive zúčastněných orgánů veřejné moci. Takové tvrzení, představující polemiku s trvalým právním názorem správních soudů, nemůže činit ústavní stížnost opodstatněnou. Soudy svým jednáním nemohly v žádném případě zkrátit stěžovatelku v právu na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, např. nález IV. ÚS 23/93 (viz N 28/1 SbNU 219), aniž by považoval za nutné podrobně své závěry opakovat.
Napadená rozhodnutí vydaly správní soudy po důkladném seznámení se s projednávanou problematikou, a proto dospěly k jednoznačnému závěru, který je sice pro stěžovatelku subjektivně nepříznivý, nicméně jiný přístup by vedl k porušení mezí daných státní mocí v čl. 2 odstavci 3 Ústavy a v čl. 2 odstavci 2 Listiny. Proto Ústavní soud v řízeních ani v rozhodnutích napadených v ústavní stížnosti neshledal tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatelky.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu