ECLI:CZ:US:2012:4.US.1409.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1409/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. B., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Havlíčkova 15, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, č.j. 4 T 18/2009-8612, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č.j. 12 To 27/2011-8736, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2012, č.j. 11 Tdo 1262/2011-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání čtyř trestných činů podílnictví dle §251 odstavce 1, písmene a) a dle §251 odstavce 1, písmene a) a odstavce 2 trestního zákona, ve znění před 1. červencem 2008, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. K odvolání stěžovatele byl z části zrušen výrok o vině a zcela výrok o trestu a stěžovatel byl nově shledán vinným ze spáchání tří trestných činů podílnictví dle §251 odstavce 1, písmene a) a odstavce 2 trestního zákona, ve znění před 1. červencem 2008, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl shledán vinným a odsouzen výhradně na základě výpovědi spoluodsouzeného, který tyto své výpovědi učinil ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. U hlavního líčení však tyto výpovědi nezopakoval a k jednání stěžovatele se již nevyjadřoval. Učiněné výpovědi pak podle stěžovatele byly při jednání před soudem vyvráceny. Přesto byl stěžovatel shledán vinným, jeho obhajobě soudy neuvěřily a k provedení dalších důkazů, prokazujících jeho nevinu, nepřistoupily. V ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl některé konkrétní okolnosti, které mají svědčit v jeho prospěch a jimiž se soudy podle jeho přesvědčení nezabývaly dostatečně, případně je měly zcela pominout. V popsaných okolnostech stěžovatel shledává zkrácení ve svých zaručených právech, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 18/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel byl Vrchním soudem v Praze nově shledán vinným jen pro tři trestné činy podílnictví, jichž se měl dopustit tím, že odkoupil celkem 12 motorových vozidel od spoluobžalovaného R. S., který tato vozidla odcizil. Výpověď tohoto spoluobžalovaného, učiněná ještě před hlavním líčením, a z části i před sdělením obvinění stěžovateli, přitom byla stěžejním usvědčujícím důkazem, pro který byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen. Stěžovatel po celou dobu řízení brojil proti akceptování této výpovědi, předkládal důkazy, jimiž měla být znevěrohodněna výpověď spoluobžalovaného. Opakovaně předkládal tuto argumentaci a to jak v řízení před soudem prvého stupně, tak i v odvolání, dovolání a rovněž ji zopakoval v ústavní stížnosti. Soudy se jeho námitkami důkladně zabývaly a vypořádaly. Námitky týkající se řízení samého pak byly zohledněny ve změně provedené vrchním soudem. Sice v písemném vyhotovení byla nesprávně uvedena příslušná právní kvalifikace, jak však správně konstatoval Nejvyšší soud, náprava je otázkou opravného usnesení.
Stěžovatel ve svých podáních presumuje zájem soudu odsoudit jej. K tomu mělo vést například tvrzení o neprovedení důkazu a následně i nevypořádání se s daným postupem. Účelem soudního jednání, či přáním soudu nebo soudce, ale rozhodně není odsoudit účastníka řízení jen proto, že na něj byla podána obžaloba, ale objektivně posoudit předložená tvrzení a důkazy a zjistit co ve svém souhrnu prokazují, jaký obraz hodnocené situace ukazují. Soudu je jedno, zda k odsouzení obžalovaného dojde či nedojde, jeho úkolem je zjistit, zda důkazy prokazují či neprokazují trestnou činnost a o takovém závěru vydat přezkoumatelné rozhodnutí.
Stejně tak ani právo na spravedlivý proces nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že soud vydá rozhodnutí, které účastník řízení očekává. Právo na spravedlivý proces zajištuje řízení podle předem stanovených pravidel, trest a jeho výše pak musí být přísně provázány s jednáním, které je za trestné označeno, a které bylo obžalovanému prokázáno. Soud pak dále není povinen provést každý navržený důkaz za předpokladu, že svůj postup vysvětlí. Ústavní soud nezjistil, že by v daném řízení existoval opomenutý důkaz. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu