ECLI:CZ:US:2012:4.US.146.12.2
sp. zn. IV. ÚS 146/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, Exekutorský úřad se sídlem v Berouně, Palackého 31/2, zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, AK se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011 č. j. 72 Co 509/2011-187, výroku III. takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce.
Po stručné rekapitulaci průběhu exekučního řízení, ve kterém Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, návrh oprávněného na nařízení exekuce zamítl a zavázal ho povinností zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 7 800 Kč, stěžovatel uvedl, že mu v souvislosti s exekuční činností vykonávanou na základě nepravomocného usnesení soudu prvního stupně vznikly výdaje několikanásobně vyšší než přiznaná paušální náhrada. Namítl, že mu odvolací soud nedal příležitost tyto reálně vzniklé a účelně vynaložené náklady ve výši 38 674,80 Kč vyčíslit, doložit a uplatnit, neboť o odvolání povinného rozhodl bez nařízení jednání.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 EXE 157/2011 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 k návrhu oprávněného L. B. usnesením ze dne 4. 2. 2011 č. j. 20 EXE 157/2011-15 nařídil exekuci na majetek povinného M. Z. podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 47 Cm 309/2010-9 a exekucí pověřil stěžovatele. Poté, co v řízení vyšlo najevo, že směnečný platební rozkaz nenabyl právní moci, neboť k vyznačení doložky právní moci došlo v důsledku administrativního pochybení nalézacího soudu, Městský soud v Praze k odvolání povinného změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh oprávněného na nařízení exekuce jako nedůvodný zamítl (výrok I.). Soud zavázal oprávněného povinností zaplatit povinnému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 125 460 Kč (výrok II.) a stěžovateli na nákladech exekuce částku 7 800 Kč (výrok III.), kterou tvořila odměna soudního exekutora ve výši 3 000 Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 3 500 Kč (podle ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem) a částka odpovídající 20 % DPH.
Ze soudního spisu rovněž vyplynulo, že usnesení o nařízení exekuce doručované povinnému v únoru 2011 na adresu v P. nebylo účinně doručeno (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2011 č. j. 20 EXE 157/2011-88) a že poté, co se povinný o nařízení exekuce dověděl a bránil se jí, Obvodní soud pro Prahu 2 jeho návrhy (především odvolání proti usnesení o nařízení exekuce - č. l. 32-36, 49-50, návrh na zastavení exekuce - č. l. 60-61) zaslal nejen oprávněnému, ale i stěžovateli na vědomí (srov. potvrzení o dodání a doručení do datové schránky dne 28. 4. 2011č.l. 58 a dne 6. 5. 2011 č. l. 74).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Postavením exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud zabýval v řadě svých dřívějších rozhodnutí. Vyložil, že charakter exekutorova postavení se v průběhu exekuce mění, při vlastní exekuční činnosti při vymáhání pravomocného rozhodování vystupuje jako veřejný činitel, při rozhodování soudu o nákladech řízení je v postavení účastníka řízení (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.)
V projednávané věci stěžovatel namítl porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Tato ústavní garance je součástí komplexu práv na spravedlivý proces a dostát povinnosti z ní plynoucí znamená, že v rámci soudního řízení musí být každému účastníku řízení garantována možnost uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby žádná procesní strana nebyla podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu v rámci řízení. Ústavní soud se k zachování práva na spravedlivý proces při rozhodování o nákladech řízení vyjadřuje rezervovaně, neboť má na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se o nákladech (civilního) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje. Právo na náhradu nákladů (civilního) řízení tak má pouze zákonný, a nikoliv ústavní rozměr a z hlediska kritérií spravedlivého procesu, jejichž dopad v exekučním řízení Ústavní soud posuzuje v míře odpovídající povaze a významu tohoto řízení, by mohla otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu došlo ke zjevnému a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu příslušných procesněprávních norem, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; zároveň by tyto "kvalifikované vady" musely dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal, neboť Městský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů exekuce v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 330/2001 Sb.; navíc, jak vyplynulo ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, stěžovatel byl dostatečně včas a řádně obeznámen s argumentací povinného a jako soudní exekutor mohl rozumně předvídat dopad zjištěného nedostatku podmínek pro nařízení exekuce. Bylo tedy zcela v jeho dispozici, aby úhradu vynaložených hotových výdajů vyúčtoval, doložil a svůj nárok v odvolacím řízení uplatnil. Pokud tak neučinil, nelze důsledek jeho nekonání přičítat odvolacímu soudu.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzenému porušení práva stěžovatele na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Exekuční řízení je samostatným řízením, jehož účelem je zajistit splnění povinnosti, o níž bylo rozhodnuto v nalézacím řízení pravomocným titulem, který je vykonatelný. Pokud zákon umožňuje, aby bylo o předmětu řízení rozhodnuto zpravidla i bez slyšení povinného, o jehož věc v exekučním řízení nepochybně jde, není v rozporu s právem soudního exekutora, aby soud rozhodl o nákladech exekuce bez nařízení ústního jednání.
K namítanému porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy lze uvést, že pravomoc soudů k poskytování ochrany právům zákonem stanoveným způsobem a záruka soudcovské vázanosti zákonem sice s právem na spravedlivý proces úzce souvisí, nicméně z nich nelze dovozovat garanci konkrétního základního práva či svobody jednotlivce; obsahem těchto článků je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu