ECLI:CZ:US:2012:4.US.1471.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1471/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. R. N., zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Novotného lávka 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2012 č. j. 20 Nc 789/2011-54, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. dubna 2012, se stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zejména právo nebýt odňat svému zákonnému soudci dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na přednostní projednání věci dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 19. října 2010 č. j. 91 Nc 149/2011-46 vyslovil ve věci péče o nezletilého D. a nezletilého O. svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Praha-západ jako soudu příslušnému. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že za situace, kdy ke změně bydliště nezletilých dětí nedošlo se souhlasem stěžovatele, je posledním bydlištěm daným dohodou rodičů někdejší společné bydliště rodičů v T. v obvodu Okresního soudu Praha-západ. Okresní soud Praha-západ s postoupením věci nesouhlasil, a proto předložil věc k rozhodnutí o tomto nesouhlasu Krajskému soudu v Praze jako svému nadřízenému soudu.
Krajský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností shledal nesouhlas Okresního soudu Praha-západ s přenesením příslušnosti důvodným. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že matka podala návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí dne 1. dubna 2011. Jedná se o první úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti, neboť nezletilé děti zatím nebyly soudním rozhodnutím svěřeny do výchovy žádného z rodičů. Mezi rodiči došlo ke konkludentní dohodě o bydlišti nezletilých, když matka se v roce 2009 odstěhovala ke svým rodičům, stěžovatel tento stav akceptoval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mezi rodiči k žádné dohodě o bydlišti nezletilých nedošlo. Matka ze společné domácnosti odešla s oběma dětmi proti vůli stěžovatele, který i přes utrpěný pracovní úraz a následné upoutání na invalidní vozík, dělal vše proto, aby k odchodu nedošlo. Stěžovatel má za to, že neshody mezi stěžovatelem a matkou nezletilých dětí o výchově a pobytu dětí zahájení soudního řízení předcházely a k žádné dohodě ani výslovné ani konkludentní nedošlo. Námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Novém Jičíně ve věci pak stěžovatel vznesl ihned poté, co mu bylo doručeno písemné předvolání k jednání dne 14. října 2011 k Okresnímu soudu v Novém Jičíně a to z důvodu jeho zdravotního stavu, v jehož důsledku budou jeho procesní práva, pokud se soud bude konat u Okresního soudu v Novém Jičíně, podstatně omezena či vyloučena.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Krajský soud se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí jsou pak přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno. V aplikaci a výkladu procesně právních ustanovení občanského soudního řádu neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
V posuzovaném případě je nutno si objektivně uvědomit rozsah základních práv zakotvených v čl. 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Místní příslušnost Okresního soudu v Novém Jičíně byla založena samotným podáním matky nezletilých, která spolu s nezletilými dětmi má v obvodu tohoto soudu trvalé bydliště.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěr krajského soudu, učiněný v posuzované věci, je výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a není v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (§39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu