ECLI:CZ:US:2012:4.US.1479.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1479/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky L. B., právně zastoupené advokátem JUDr. Milanem Jebavým, Ondříčkova 321/22, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2009 č. j. 53 Co 472/2009-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 29 Co 475/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 č. j. 51 Co 465/2009-24, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009 č. j. 23 Co 434/2009-23, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009 č. j. 68 Co 468/2009-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 69 Co 350/2009-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 35 Co 34/2010-50, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2009 č. j. 30 Co 466/2009-21, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009 č. j. 30 Co 431/2009-23, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009 č. j. 23 Co 470/2009-21, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010 č. j. 35 Co 438/2009-36, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009 č. j. 35 Co 546/2009-17, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 č. j. 68 Co 538/2009-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 5. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví citovaným usnesením městského soudu, jimiž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o nařízení exekuce. Stěžovatelka uvádí, že soudní řízení v její věci bylo vedeno jako proti osobě neznámého pobytu, přičemž pro tento postup nebyly dány zákonem stanovené podmínky, neboť po pobytu stěžovatelky nebylo soudem opakovaně řádně pátráno - důvod ustanovení opatrovníka tak nebyl spolehlivě prokázán. Stěžovatelka již z tohoto důvodu ve čtyřech případech podala žalobu pro zmatečnost a v dalších případech ji měla v době podání ústavní stížnosti úmysl podat. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud při vydávání usnesení o nařízení exekuce nepostupoval v souladu se zásadou hospodárnosti řízení. Dle jejího názoru je třeba ustanovení §112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozumět tak, že pokud jsou dány podmínky ke spojení věcí, tak je spojit musí. Stížností napadená usnesení byla vydána ve čtyřech termínech, dne 24. 2. 2009, 24. 3. 2009, 26. 5. 2009 a 21. 7. 2009, přičemž vždy šlo o návrhy podané v tentýž den, tj. např. návrhy podané dne 20. 2. 2009 byly vyřízeny usneseními dne 24. 3. 2009. Pokud ne všechny, alespoň ty, které se časově překrývají či jsou podány v jeden den, měl soud spojit ke společnému řízení. To však soud ani v jednom případě neudělal. S touto námitkou stěžovatelky se odvolací soud nijak nevypořádal. Stěžovatelka spatřuje v postupu vedlejšího účastníka výkon práv v rozporu s dobrými mravy, resp. jde o zneužití práva s cílem získat vlastní prospěch a opatřit prospěch třetí osobě - exekutorovi. Vedlejší účastník v každém jednotlivém návrhu, přestože v době, kdy podal první z nich, měl k dispozici všechny vykonatelné tituly, požaduje i plnou náhradu nákladů oprávněného, o které však soud prvního stupně konkrétně nijak nerozhodl. Pouze odkázal ve výroku I. jejich určení exekutorovi v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatelka se domnívá, že soud měl za této situace stanovit náhradu nákladů oprávněného v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., tedy nepřiznat vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů, neboť je více než zřejmé, že zde nejde o účelné uplatňování nebo bránění práva. Vedlejší účastník tímto způsobem získává zcela nedůvodné náhrady nákladů řízení, které jen v těchto 13 případech představují částku více jak 85.000,- Kč na místo důvodných zhruba 10.000,- Kč a exekuční úřad namísto 6.500,- získává částku 13x vyšší, tedy nedůvodných více jak 68.000,- Kč. Povinná navíc v obou případech musí zaplatit daň z přidané hodnoty, která činí dalších cca 30.000,- Kč. Jde přitom o právně zcela jednoduché víceméně formulářové návrhy, kde se mění pouze informace o exekučním titulu. V dalším stěžovatelka namítá též vady náležitostí a formy napadených usnesení. Usnesení odvolacího soudu v těchto třinácti případech byla stěžovatelce dodatečně doručena až exekutorským úřadem, a to rovnou už s několik měsíců vyznačenou doložkou právní moci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je vada řízení, která dle náhledu stěžovatelky spočívá v postupu obecných soudů, které při nařizování exekuce nepřistoupily ke spojení věci, čímž by mělo dojít na straně stěžovatelky k neúměrnému nárůstu nákladů exekuce. Obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se Ústavní soud v minulosti již zabýval, přičemž nedospěl k závěru, že by obecné soudy výkladem a aplikací ustanovení §112 o. s. ř. vybočily z mezí ústavnosti. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti práva podústavního, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která by již zakládala porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
Ve stěžovatelce známém usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3009/11, na jehož odůvodnění se ve zbytku odkazuje, dospěl Ústavní soud k závěru, že nespojení věci není samo o sobě důvodem pro zrušení usnesení o nařízení exekuce, byť lze, dle náhledu čtvrtého senátu, takový postup považovat za přiléhavý.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu