ECLI:CZ:US:2012:4.US.1503.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1503/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavních stížnostech stěžovatele T. L. X., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2011 čj. 9 To 34/2011-10, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 70 Nt 3712/2010, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 9 To 193/2011 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 3. 2011 čj. 3 KVZ 71/2010-176, spojených s návrhem na přednostní projednání věci mimo stanovené pořadí, takto:
Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanými ústavními stížnostmi se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c), čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými byl vzat do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písm. b) a c) tr. řádu a ponechán nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV.ÚS 1503/11 stěžovatel brojil proti rozhodnutím o uvalení vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Poukázal na to, že již usnesení o zahájení trestního stíhání pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1 tr. zákona ve vztahu k němu nesplňovalo požadavky ustanovení §160 odst. 1 věty druhé a třetí tr. řádu a ani skutková věta neobsahovala dostatečný popis skutku, resp. konkrétního útoku, který by odůvodnil jeho trestní stíhání. Státní zástupkyně sice odkázala na pozdější stádium trestního stíhání z důvodu rozsáhlosti věci, nicméně ani po šesti měsících není stěžovateli stále zřejmé, pro co konkrétně a na základě čeho je stíhán. Trestní spis není řádně veden, obhajobě není překládán kompletní spisový materiál a není zřejmé, které dokumenty jsou uchovávány mimo spis a z jakého důvodu. Ochrany svých práv se stěžovatel nedomohl ani u Krajského soudu v Brně, neboť na jeho stížnost reagoval rozhodnutím, které je všeobecné a nepřezkoumatelné. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí o vzetí do vazby zrušil a aby jeho stížnost projednal přednostně mimo pořadí.
Ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I.ÚS 1858/11 stěžovatel napadl rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž byl nadále ponechán ve vazbě z důvodu uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu z důvodu pokračujícího vyšetřování. Dle jeho názoru však obsah vyšetřovacího spisu tomuto odůvodnění nenasvědčoval a stížnostní námitky Krajský soud v Brně v tomto směru pominul. I v tomto případě stěžovatel navrhl, aby ústavní stížnost byla projednána mimo pořadí.
Samostatně podané ústavní stížnosti Ústavní soud usnesením ze dne 9. 8. 2011 čj. IV.ÚS 1503/11-9 spojil ke společnému řízení a nadále je vedl pod sp. zn. IV.ÚS 1503/11.
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k ústavním stížnostem ze dne 31. 10. 2011 uvedla, že stěžovatel je společně s dalšími šesti vietnamskými státními příslušníky stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zák. V průběhu celého roku 2011 probíhají složité úkony právní pomoci v Rakousku, kde je vyslýcháno kolem padesáti osob, které nakupovaly od vietnamských prodejců drog marihuanu, pervitin a extázi v tržnici Excalibur City na Hatích v okr. Znojmo. Státní zástupkyně konkrétně rozvedla, kteří obvinění drogy dováželi, na koho byli napojeni a jaké místo v této organizované skupině zaujímal stěžovatel; ten měl především pracovat v tzv. zázemí tržnice Excalibur City při přípravě marihuany k další distribuci. Podle poznatků krajského státního zastupitelství se stěžovatel již dříve aktivně účastnil přímého prodeje drogy rakouským odběratelům společně s V. V. V., který byl v srpnu 2010 zadržen, a stěžovatel je společně s ním stíhán za prodej nejméně 74 kilogramů marihuany a 170 gramů metamfetaminu v období od února 2008 do dubna 2010 v tržnici Excalibur City (věc sp. zn. 3 KVZ 26/2011). Podle státního zastupitelství v nyní projednávané věci stěžovatel z obavy před policií a celníky omezil přímý kontakt s odběrateli a zabýval se pouze pomocnými pracemi při distribuci marihuany. Tyto skutečnosti byly zjištěny především z nasazených odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, ale také z povoleného sledování osob a věcí, které prováděly orgány celní protidrogové jednotky a na jejichž základě lze uzavřít, že stěžovatel byl zapojen do organizované skupiny vietnamských prodejců drog, která prodávala drogy rakouským odběratelům ve velkém rozsahu. Státní zastupitelství připustilo, že právní kvalifikaci trestného jednání obviněného stěžovatele bude možno přesněji stanovit až po ukončení právní pomoci v Rakousku, zatím byl stěžovatel jako osoba nabízející drogy poznán na fotografiích jedním z odběratelů. Pokud se nepodaří zbývajícími výslechy rakouských odběratelů drog prokázat, že jim tyto dodával stěžovatel, bude na něj podána obžaloba pro méně závažnou trestnou činnost, nicméně jako na člena organizované skupiny, kdy míra společenské škodlivosti trestného jednání obviněného je i v tomto případě značně vysoká. Státní zastupitelství dále uvedlo, že ve spisovém materiálu Policie ČR, Národní protidrogové centrály, SKPV - expozitury Brno ČTS: NPC-59/TČ-2010-E5, se nachází velké množství odtajněných zájmových odposlechů telefonních hovorů, přeložených z vietnamského a německého jazyka, jejichž překlad tlumočníky byl časově i finančně velmi náročný, nicméně ve spise jsou založeny důkazy, které proti obviněnému svědčí. K usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného státní zastupitelství uvedlo, že bylo vydáno na základě zákonných podkladů a je věcí dalšího dokazování, zda se podaří prokázat, že obviněný stěžovatel drogovou trestnou činnost páchal ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící na území více států. Právní kvalifikace bude definitivně upravena až po ukončení právní pomoci v Rakousku, nemůže být vnímána jako nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, neboť z taktického hlediska nebylo možné před zahájením trestního stíhání vyslýchat padesát rakouských odběratelů drog, neboť by došlo k vyzrazení činnosti policie. Na závěr státní zastupitelství konstatovalo, že pokud by obviněný nebyl vazebně vyšetřován v trestní věci 3 KZV 71/2010, byl by podán návrh na jeho vzetí do vazby v trestní věci 3 KZV 26/2011, kde je společně trestně stíhán s obviněným V. V. V.
Městský soud v Brně ve vyjádření k ústavním stížnostem ze dne 31. 10. 2011 plně odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí.
Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 10. 11. 2011 navrhl, aby ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, jimž byl stěžovatel vzat do vazby, byla odmítnuta, neboť jimi nedošlo k porušení zákonných práv stěžovatele.
V replice stěžovatel setrval na tvrzeních uvedených v ústavních stížnostech. Zopakoval, že mu ani v současnosti nejsou známy skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti jeho trestního stíhání, a že dosud neměl možnost se seznámit s řádně vedeným spisem, a to i přesto, že ve věci byla dne 13. 12. 2011 podaná obžaloba. Svoje tvrzení stěžovatel doložil kopiemi v replice označených dokumentů.
Z napadených usnesení připojených k ústavním stížnostem a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3712/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že dne 14. 12. 2010 usnesením policejního rady Policie ČR, Národní protidrogové centrály, SKPV ČTS: NPC-59/ČT-2010-209DKR-E5, bylo zahájeno trestní stíhání skupiny sedmi občanů Vietnamu (mezi nimi i stěžovatele) pro zločin podle §283 odst. 1, 2, písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákona, kterého se měli dopustit tím, že (stručně vyjádřeno) nejméně od 22. 4. 2010 na území České republiky, především v prostorách tržnice Excalibur Hatě-Chvalovice jako členové organizované skupiny ve vzájemné součinnosti a dělbě jednotlivých úkolů ve spojení s dalšími osobami působícími na území Rakouska obstarávali, distribuovali a následně prodávali omamné a psychotropní látky (marihuanu, tablety extáze, metamfetamin); někteří členové skupiny omamné a psychotropní látky dodávali, ostatní je nakupovali a následně prodávali dalším odběratelům a vyváželi do Rakouska. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit tím, že po předchozích domluvách s ostatními jmenovanými měl prodávat marihuanu rakouským odběratelům.
Všichni obvinění byli vzati do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Městský soud v Brně v odůvodnění usnesení ze dne 16. 12. 2010 čj. 70 Nt 3712/2010-25 dospěl na základě provedených odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu, protokolů o provedení domovních prohlídek a dalších listinných důkazů k závěru, že existuje důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti. Důvody útěkové vazby spatřoval v důvodné obavě ze skrývání se či uprchnutí cizích státních příslušníků mimo území ČR, aby se vyhnuli hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody v trvání až 18 let, důvody koluzní a předstižné vazby spatřoval v obavě působení na dosud nevyslechnuté svědky, zejména odběratele z Rakouska, maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a obavě, že by obvinění mohli trestnou činnost páchanou v rozsáhlém měřítku a dlouhodobě opakovat. Krajský soud v Brně stížnost obviněných usnesením ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 9 To 34/2011 zamítl.
Po uplynutí tří měsíců vazebního vyšetřování státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 9. 3. 2011 čj. 3 KVZ 71/2010-176 rozhodla o ponechání obviněných ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu, s tím, že důvod koluzní vazby odpadl, stále však trvají důvody vazby útěkové a předstižné. V odůvodnění blíže rozvedla podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti kladené jim na za vinu - stěžovatel měl společně s dalšími obviněnými prodávat drogu rakouským odběratelům, případně ji připravovat k přímému prodeji, a konkretizovala další postup vyšetřování zaměřeného na provedení právní pomoci rakouskými orgány, jakož i zpracování výsledků operativně-pátracích prostředků. Stížnost obviněných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 9 To 193/2011 zamítl s odůvodněním, že ani odstup času od vzetí obviněných do vazby neodůvodnil jiný závěr, než že vazební důvody nadále trvají.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; podle odst. 5 téhož ustanovení nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Obdobně podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy nikdo nesmí být zbaven svobody, kromě ... zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu ... pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem.
K problematice omezení osobní svobody vazbou Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby, je především věcí obecných soudů, které při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec, resp. její další trvání, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 tr. řádu proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a inidividualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonných důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 18/96, publ. in Sb. n. u., sv.6 str. 145). K naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby podle §67 písm. b) tr. řádu Ústavní soud rovněž akceptuje, v závislosti na konkrétním případu, i existenci určité objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování; tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou a předstižnou (nález sp. zn. I.ÚS 62/96, tamtéž, str. 27).
Z předloženého spisového materiálu, napadených rozhodnutí, jakož i z vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně k ústavním stížnostem, Ústavní soud shledal, že mezi dosavadními zjištěními k osobě stěžovatele a právními závěry orgánů činných v trestním řízení o důvodech, pro které byl stěžovatel vzat do vazby, neexistoval extrémní rozpor a že svoboda stěžovatele byla v době podání stížnosti omezena v rámci příslušných ustanovení trestního řádu.
Stran důvodů, jejichž existence je nezbytná rovněž pro rozhodnutí o prvém prodloužení zákonného zbavení osobní svobody, Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí, že u orgánů činných v trestním řízení stále trvalo důvodné podezření, že stěžovatel byl členem organizované skupiny a podílel se na páchání trestné činnosti, byť jeho podíl a konkrétní skutky nebyly dosud přesně specifikovány. Ústavní soud však bere v úvahu, že trestní řízení je především v jeho počátcích živým procesem, který se vyvíjí, a proto postačí existence skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat stupeň určitý konkrétní trestný čin. Z povahy věci tak stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení. Přestože lze připustit, že odůvodnění napadených rozhodnutí mohla být konkrétnější, nelze je považovat za nepřezkoumatelná, jak tvrdí stěžovatel.
K jazykovému a logickému výkladu ustanovení §67 písm. a) tr. řádu a jeho interpretaci z hlediska ústavních kautel (zejména č. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy) se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. III.ÚS 566/03 (Sb. n. u., sv. 33 str. 3). V něm vyložil, že zákonnou podmínku "hrozby" vysokým trestem je třeba interpretovat ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému na základě zjištění konkrétních skutečností opodstatňujících důvodnost trestního stíhání a že uložení tzv. útěkové vazby lze odůvodnit "hrozbou vysokým trestem" toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. V projednávané věci měl Ústavní soud za to, že při rozhodování o uvalení a trvání útěkové vazby stěžovatele orgány činné v trestním řízení z mezí, jak je formuloval Ústavní soud, nevybočily.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu poskytuje orgánu činnému v trestním řízení při jeho aplikaci relativně široký prostor pro individuální uvážení naplnění jeho zákonných znaků v konkrétním případě. Pokud právní závěr z citovaného ustanovení vycházející je založen na použití znaků, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, případně jiné relevantní byly opomenuty nebo jejich význam byl zjevně vadně poměřen, pak Ústavní soud považuje takové pochybení za důvod ke svému zásahu. V projednávané věci orgány činné v trestním řízení vyložily, jak nahlížely na odhad nebezpečí, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, a v tomto směru jim nelze vytknout, že by se dopustily nepřípustné svévole ve smyslu shora uvedeném. Závěr, že uplatněné vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. řádu neztratily na síle a významu a že stěžovatel se ponechává ve vazbě, tak Ústavní soud akceptoval, neboť za rozhodující považoval, že stěžovatel byl vzat do vazby a ponechán v ní z důvodů a po dobu stanovenou zákonem, na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny), na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu a při existenci oprávněných důvodů k domněnce, že je nutné mu zabránit v útěku po jeho spáchání [čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.]
Stěžovatel též namítl porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy, podle kterého má být každý, kdo je obviněn z trestného činu, neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, jakož i mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podstata tvrzeného porušení procesních práv stěžovatele tkví v tvrzení, že vyšetřovací spis není řádně veden, resp. obhájkyni není předkládán kompletní spisový materiál, což znemožňuje dostatečnou přípravu k obhajobě. K právu obviněného a obhájce na nahlížení do spisů v přípravném řízení se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. III.ÚS 239/07 (Sb. n. u., sv. 33 str. 273). V něm uvedl, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení, a že za určitých okolností mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možno v přípravném řízení odepřít postupem podle §65 odst. 2 tr. řádu, neboť v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení, přičemž takové dočasné omezení neimplikuje bez dalšího stav protiústavnosti.
Od těchto právních závěrů se Ústavní soud neodchýlil ani v projednávané věci. Stěžovatel netvrdil, že by jemu, resp. jeho obhájkyni, bylo odepřeno nahlížení do spisu ve smyslu §65 odst. 2 tr. řádu, a Ústavní soud tuto skutečnost ani neprověřoval. Vzal v úvahu, že stěžovateli byly sděleny důvody, pro které byl vzat a je držen ve vazbě, jakož i skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vyplývaly. Stěžovatel netvrdil, že by mu byl zcela odepřen přístup k vyšetřovacímu spisu či dokumentům, které byly podstatné pro to, aby obhajoba mohla napadnout zákonnost vazby. Z tohoto pohledu Ústavní soud poměřoval i tvrzení o porušení práv zakotvených v čl. 38 dost. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 dost. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěž
ovatele nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu