ECLI:CZ:US:2012:4.US.1544.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1544/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. M., zastoupeného JUDr. Janem Hrdličkou, advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Přemyslova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2012 č. j. 21 Co 519/2011-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2012 č. j. 21 Co 519/2011-69 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces odebráním práva na odvolání s porušením zásady na rovné procesní postavení účastníků řízení před soudem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 5 C 9/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobce Doc. PhDr. B. T., Ph.D. (dále jen "žalobce") se žalobou podanou u okresního soudu dne 11. ledna 2011 domáhal po stěžovateli zaplacení částky 37 500,- Kč, částky 20 000,- Kč a nákladů řízení. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že žalobce si u žalovaného, jako fyzické osoby podnikající dle živnostenského zákona, dne 4. listopadu 2008 koupil obraz olej "Zima" se signaturou "Kavan" o rozměrech 30 x 45 cm. Za předmětnou olejovou malbu zaplatil žalobce sjednanou kupní cenu ve výši 37 500,- Kč. Dle restaurátorské expertizy, kterou si žalobce nechal vypracovat v rámci záměru obraz restaurovat, bylo zjištěno, že předložený obraz i signatura jsou falzifikáty. Žalovaný proto dopisem ze dne 8. prosince 2010 odstoupil od kupní smlouvy a požadoval vrácení kupní ceny po stěžovateli. Protože stěžovatel na dopis nereagoval, podal předmětnou žalobu. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. září 2011 č. j. 5 C 9/2011-36 žalobu zamítl z důvodu, že žalobce uplatnil u stěžovatele vady po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené §599 občanského zákoníku. K odvolání podanému žalobcem Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci jak částku 37 500,- Kč se zákonným úrokem oproti vydání předmětného obrazu, tak i částku 20 000,- Kč, kterou žalobce vynaložil na zjištění pravosti obrazu, a dále náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 16 880,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 16 160,- Kč. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně dospěl ke správnému skutkovému závěru o smluvním závazkovém vztahu, uzavřeném mezi účastníky, vyplývajícím ze smlouvy kupní podle §588 a následujících občanského zákoníku. Oproti závěrům učiněným soudem prvního stupně však odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce uzavřel kupní smlouvu v omylu o skutečnosti, jež byla pro něho rozhodující, neboť autorství obrazu bylo listinnými důkazy vyvráceno. Odvolací soud proto hodnotil odstoupení od smlouvy jako žalobcovo dovolání se relativní neplatnosti ve smyslu §49a občanského zákoníku, které bylo možno uplatnit do 4. listopadu 2011. Požadavek obsažený v žalobě podle názoru odvolacího soudu pak směřoval ke vrácení vzájemně poskytnutých plnění podle §457 občanského zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že úvahy odvolacího soudu vyvozené v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou nijak podložené a nejsou opřeny ani o jakýkoliv hodnověrný důkaz. Odvolací soud se podle názoru stěžovatele ani nevypořádal s jeho námitkou, že nebyl ve věci prodávajícím, nýbrž pouze zprostředkovatelem. Další námitky stěžovatele směřovaly do rozhodnutí o uložené povinnosti nahradit žalobci náklady řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí, kterým shledal nárok žalobce na vzájemné vrácení plnění za oprávněný, velmi podrobně odůvodnil. Stěžovateli vysvětlil, že v daném případě se jedná o podstatný omyl, a to v totožnosti předmětu (error in corpore), neboť žalobce prokázal, že by neuzavřel smlouvu a nekoupil by si předmětný obraz, kdyby věděl, že se jedná o falzum (§49a občanského zákoníku). Tento závěr vyplývá z jeho následného odstoupení od smlouvy, když v důsledku restaurování zjistil, že se jedná o padělek. Odvolací soud se zabýval i tím, zda stěžovatel omyl vyvolal, nebo o něm alespoň musel vědět a z provedených důkazů dovodil, že i když stěžovatel netvrdil, že jde o obraz malíře Františka Kavána, ale o dílo Františkem Kavánem signované, ani toto tvrzení není pravdivé. Dle závěrů odvolacího soudu tedy stěžovatel musel o omylu jednajícího vědět a pokud by se obchodník se starožitnostmi chtěl vyhnout odpovědnosti za prodej falza, pak by předmětný obraz musel např. prodávat jako: "olejový obraz ´Zima´ 30x40 cm neznámého autora, který je opatřen jménem Kaván".
Odvolací soud se rovněž zabýval tvrzením stěžovatele, že vystupoval pouze jako zprostředkovatel a dovodil, že z vystaveného pokladního dokladu, kde je pouze razítko stěžovatele, vyplývá, že jednal jako prodávající. Pokud by při prodeji vystupoval pouze jako zástupce, musela by být kupní smlouva uzavřena jménem vlastníka obrazu a i k přijetí plnění od třetí osoby (zde kupní ceny) by musel být písemně zmocněn (srov. §777, poslední věta, event. §562 občanského zákoníku). Z jednání stěžovatele s žalobcem dne 4. listopadu 2008 při uzavírání smlouvy vyplývá, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a původním vlastníkem obrazu je spíše smlouvou o obstarání prodeje věci, na jejímž základě byla uzavřena ústní kupní smlouva mezi stěžovatelem a žalobcem, v níž stěžovatel vystupoval jako obstaratel prodeje předmětného obrazu, a je tedy nejen podle §741 občanského zákoníku odpovědný za jeho vady, vlastnosti věci, ale i za "uváděné autorství malíře Kavána". Stěžovatel je dle závěru odvolacího soudu proto v tomto případě věcně pasivně legitimován.
Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by odvolací soud svévolně přehlédl některé stěžovatelovy argumenty či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v jeho prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodil odvolací soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněný odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu