ECLI:CZ:US:2012:4.US.1574.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1574/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, U Luhu 23, Brno, právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Šípem, Převrátilská 330, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 2 Ans 10/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se žádostí ze dne 1. 5. 2009 na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "inf. z."), domáhal na povinném subjektu, tj. na společnosti Brněnské komunikace, a. s., poskytnutí blíže specifikovaných informací. Proti postupu při vyřizování žádosti o informace podal stěžovatel ve smyslu ustanovení §16a inf. z. stížnost, v níž uvedl, že pokud povinný subjekt chtěl nějakou část informace odepřít, byl povinen vydat rozhodnutí podle ustanovení §15 inf. z. a ve výrokové části se odvolat na konkrétní ustanovení inf. z., která umožňují odepření informací. Podaná stížnost žádné řešení nepřinesla, neboť žalovaný na stížnost žádným způsobem nereagoval a o stížnosti nerozhodl. Z toho důvodu se stěžovatel obrátil na Krajský soud v Brně a domáhal se soudní ochrany před nečinností. Krajský soud podanou žalobu odmítl s tím, že stěžovatel měl nejprve proti nečinnosti brojit stížností podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř."). Usnesení Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností, v níž namítal, že v daném případě je povinným subjektem obchodní společnost, u níž není nadřízený správní orgán určitelný podle §178 odst. 2 s. ř. Měl-li by v daném případě o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace rozhodovat opět statutární orgán, jednalo by se o přepjatý formalismus. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem usnesení krajského soudu zrušil a v navazujícím výroku žalobu na ochranu proti nečinnosti odmítl. Důvodem byla především ta skutečnost, že stěžovatel se nedomáhal žalobou toho, aby bylo bezprostředně rozhodnuto o žádosti o informaci, ale toho, aby bylo rozhodnuto o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace. Dle náhledu Nejvyššího správního soudu není rozhodnutí o stížnosti rozhodnutím ve věci samé a nelze se ho tedy ani domáhat. V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že za dané situace měl o této skutečnosti stěžovatele vyrozumět a umožnit mu procesním způsobem zareagovat na právní hodnocení soudu, a to již vzhledem k tomu, že smysl stěžovatelem podané žaloby, byl soudu znám.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Namítá-li stěžovatel, že měl být vyrozuměn o tom, jakým způsobem se domáhat svých práv, lze zcela odkázat na ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něhož se podává, že stěžovateli byl již jeho právní názor předestřen v rozsudku sp. zn. 4 Ans 4/2009. Za tohoto stavu věci nelze mít dle náhledu Ústavního soudu závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku, za překvapivé. Jmenovaný soud se v odůvodnění svého rozsudku návrhem stěžovatele řádně zabýval a stejně tak své závěry řádně odůvodnil. Dokonce sám stěžovatel připouští, že výklad Nejvyššího správního soudu, uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí je možný, byť je přesvědčen, že nebyla plně akceptována kritéria efektivnosti a hospodárnosti soudního řízení. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí, neboť ne každé porušení právního předpisu představuje zásah do základních práv a svobod.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ze strany soudu tak nedošlo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu