ECLI:CZ:US:2012:4.US.1593.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1593/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem na adrese Čelákovice, Stankovského 144, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. února 2011 č. j. 4 C 84/2010-21 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2012 č. j. 26 Co 475/2011-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. dubna 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, porušení zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy a dále namítala porušení principu rovnosti účastníků v řízení.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že žalobce Ing. I. S. se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ po žalované stěžovatelce zaplacení 24 165,- Kč s příslušenstvím z titulu odstoupení od kupní smlouvy ze dne 9. června 2009, podle níž si u stěžovatelky koupil brýlové obruby v ceně odpovídající žalované částce. Po pěti měsících nošení se rozlomil nosník brýlí, což žalobce u stěžovatelky reklamoval dne 27. listopadu 2009. Stěžovatelka reklamaci jako oprávněnou neuznala. Okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy zcela nesprávně posoudily otázku mechanismu a původu vzniku poškození na předmětných brýlových obrubách zn. Bogner, jakož i podmínky pro odstoupení od smlouvy ze strany žalobce. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že nebyly provedeny důkazy výslechem znalce Ing. V. ani vypracováním znaleckého posudku ke zjištění způsobu vzniku poškození brýlové obruby znalce z oboru optických přístrojů nebo mechanoskopie. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy měly z provedených důkazů dospět k závěru, že i když brýle neměly žádnou výrobní, materiálovou či montážní vadu, měly pravděpodobně vadu konstrukční, která způsobila, že při běžném užívání se po 5 měsících rozlomil subtilní nosník.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, vedou k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z odůvodnění vydaných rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil včetně poukazu na skutečnost, že stěžovatelkou navržené důkazy neprovedl z důvodu procesní ekonomie. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání a rozvedl své rozhodovací důvody, které ho vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Článek 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání záležitosti, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva mezi mnoha jinými rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku (velký senát) ze dne 21. ledna 1999 č. 30544/96, rozsudek ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009 č. 22186/03 bod. 54). Evropský soud pro lidská práva rovněž připomíná ustálenou judikaturu orgánů Úmluvy, podle níž "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě může být buď "existující majetek (biens existants)", nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději (espérance légitime)", že budou konkretizovány (rozhodnutí velkého senátu o přijatelnosti stížnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice ze dne 10. července 2002 č. 39794/98, 38645/97). Úmluva tedy neposkytuje ochranu pokojnému užívání majetku jako takovému, ale pouze majetku, který existuje, a který byl nabyt do vlastnictví, nebo nebyl zatím do vlastnictví nabyt, ale existuje důvodné legitimní očekávání jeho nabytí. Jinými slovy Úmluva nezaručuje právo na získání majetku a nelze se ani spravedlivě dožadovat ochrany Úmluvou u majetku, který není ve vlastnictví navrhovatele a tento navrhovatel nedisponuje ani legitimním očekáváním jeho nabytí.
Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé stěžovatelčiny argumenty či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu