ECLI:CZ:US:2012:4.US.1614.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1614/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. N., zastoupené JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Pískách 1251/49, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 217/2011-69 ze dne 7. 2. 2012, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 593/2009-52 ze dne 15. 4. 2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 68 Nc 2233/2009-17 ze dne 6. 11. 2009, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Městského úřadu Staňkov, se sídlem ve Staňkově, T. G. Masaryka 35, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 30. dubna 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 1 v tom, že Obvodní soud pro Prahu 4 vydal v exekučním řízení dvě usnesení stejného čísla jednacího, z téhož dne, avšak s uvedením odlišného předmětu řízení. Stěžovatelka dle svého vyjádření podala ústavní stížnost proto, neboť se neztotožnila s vysvětlením místopředsedkyně uvedeného soudu, které jí k podané stížnosti na neoprávněnou manipulaci se spisem poskytla. Stěžovatelka dále "podala námitku k zablokování a omezení dispozičního práva k nemovitosti a pozemkům", což ve vztahu k "povaze a závažnosti exekučního titulu" považuje za nepřiměřené. Konečně stěžovatelka jako ústavněprávní argument uvedla, že součástí oplocení, které má odstranit, se nachází i plynová přípojka, jejímž vlastníkem je RWE Energie a.s. a s touto osobou nikdo (soud a exekutor) nejednal. Stejně tak soud neuložil "refundaci M. Č. a manželům K." za zásahy do jejího vlastnictví. Stěžovatelka dále brojila proti blíže neurčenému výroku, jímž jí byla uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 8 638 Kč k rukám zástupce Městského úřadu Staňkov, advokátovi Mgr. A. H.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopií přiložených rozhodnutí a dalších listin, které stěžovatelka k návrhu připojila.
4. Z petitu ústavní stížnosti se podává, že jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 217/2011-69 ze dne 7. 2. 2012, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 593/2009-52 ze dne 15. 4. 2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 68 Nc 2233/2009-17 ze dne 6. 11. 2009, která se týkají nařízení exekuce, rozhodnutí o odvolání proti jejímu nařízení a o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v této věci.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v napadených rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy (jakož i správními orgány), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Obdobně to platí i pro rozpory mezi závěry o skutkovém stavu a provedenými důkazy nutnými k jeho zjištění.
9. Ústavní soud konstatuje, že vydání rozhodnutí totožného čísla jednacího, z téhož dne, s totožnými výroky, avšak s odlišným návětím stran předmětu řízení, bylo způsobeno vydáním opravného usnesení; předchozí postup, spočívající v přelepování a dopisování, který vyvolal u stěžovatelky pochybnosti o manipulaci se spisem, byl zřejmě způsoben jen nezkušeností pověřené soudní osoby. Vzhledem k tomu, že oprava se netýkala výrokové části, je nutné vyjít z toho, že práva a povinnosti účastníků byla rozhodnutím soudu prvního stupně již od počátku ustavena způsobem, který odpovídá znění usnesení po provedené opravě; přezkum zákonnosti opravy a důvodnosti vydání opravného usnesení se pak nachází mimo další soudní přezkum. Ohledně omezení dispozičního práva k nemovitostem, jako zákonného důsledku nařízení exekuce, je nutné uvést, že nejde o zákaz absolutní, přičemž v podrobnostech se stěžovatelka odkazuje na ustanovení §44 a 44a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Stran plynové přípojky zabudované v oplocení a z toho event. plynoucího účastenství, jakož i k postupu soudů (uložení povinnosti "refundace" nebo k blíže neurčenému výroku o náhradě nákladů řízení) Ústavní soud uzavírá, že tyto námitky se zjevně týkají řízení, které vykonávacímu řízení předcházelo, a mohly být proto uplatněny proti rozhodnutím, kterými bylo skončeno. V souvislosti s řízením exekučním jsou však bez jakéhokoli vlivu, zejména pak nejsou-li tato procesně předcházející rozhodnutí včas napadena (i ústavní stížností). V tomto směru stěžovatelka postavila Ústavní soud do role další odvolací instance, přičemž tato funkce mu z hlediska ústavního vymezení jeho kompetencí nepřísluší.
10. Vzhledem k závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
11. Vzhledem k období mezi podáním ústavní stížnosti a výsledku, s jakým Ústavní soud o návrhu rozhodl, nebylo shledáno účelným samostatně rozhodovat o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí; obdobně to platí o požadavku stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Rozhodnutím ve věci jsou tyto návrhy konzumovány.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu