ECLI:CZ:US:2012:4.US.1617.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1617/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, doručovací adresa: Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 69 Co 102/2011-75 ze dne 30. 3. 2011 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 17 C 7/2010-60 ze dne 9. 12. 2010 a o návrhu na zrušení §267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ze spisu Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 17 C 7/2010 bylo zjištěno, že tento soud usnesením č. j. 17 C 7/2010-60 ze dne 9. 12. 2010 zastavil řízení o žalobě stěžovatelky o vyloučení jejího spoluvlastnického podílu na v žalobě specifikovaných nemovitostech z exekuce (výrok I.). Okresní soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že stěžovatelce bude vrácen zaplacený soudní poplatek (výrok III.). Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud aplikoval ustanovení §146 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), když dospěl k závěru, že zastavení řízení nezavinil žádný z jeho účastníků, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo poté, kdy pověřený soudní exekutor, jenž nebyl účastníkem řízení, odstranil chyby v exekučním příkazu, který původně postihoval i spoluvlastnický podíl stěžovatelky na nemovitostech. Proti výroku II. usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, nicméně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 69 Co 102/2011-75 ze dne 30. 3. 2011 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu, jakož i výrok II. usnesení okresního soudu, napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 téhož předpisu. Stěžovatelka považovala vzhledem k okolnostem za nespravedlivé, aby ze svého hradila náklady, které jí v souvislosti s řízením o vylučovací žalobě vznikly. Stěžovatelka zdůraznila, že se pokoušela o vyřešení problému mimosoudní cestou a k žalobě přistoupila teprve poté, kdy na její podněty nebylo ani ze strany oprávněného ani ze strany exekutora reagováno. Stěžovatelka podotkla, že nemůže za zákonnou konstrukci, dle níž je v řízení o vylučovací žalobě pasivně legitimován oprávněný a nikoliv exekutor, který vadný exekuční příkaz vydal; zavinění lze však shledat i u oprávněného, neboť to byl právě on, kdo si konkrétního exekutora zvolil a kdo by měl, vzhledem ke svému účastenství v řízení o vylučovací žalobě, v součinnosti s exekutorem zajistit vydání opravného exekučního příkazu. Náklady stěžovatelky tedy vznikly nejen v důsledku pochybení soudního exekutora, nýbrž i v důsledku nečinnosti oprávněného, který, ač upozorněn, nezjednal včasnou nápravu. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok II. usnesení okresního soudu č. j. 17 C 7/2010-60 ze dne 9. 12. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 69 Co 102/2011-75 ze dne 30. 3. 2011 svým nálezem zrušil. Stěžovatelka dále s odkazem na §74 zákona o Ústavním soudu navrhla zrušení §267 odst. 1 občanského soudního řádu s odůvodněním, že pasivně legitimovaným v soudním sporu je oprávněný, který však může vždy uvést, že o vydání exekučního příkazu postihujícího majetkové hodnoty rozhodoval exekutor a že tedy oprávněný vedení sporu nezavinil a není tedy povinen hradit náklady řízení žalobce. Dle názoru stěžovatelky by měl být místo oprávněného, případně společně s ním, účastníkem řízení také exekutor, který o postižení majetkových hodnot rozhodl.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 17 C 7/2010 a vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud uvedl, že argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr, neboť stěžovatelka toliko zpochybňuje závěr o tom, že žádný z účastníků řízení jeho zastavení nezavinil. Soudy obou stupňů své úvahy vedoucí k vydání napadených rozhodnutí podrobně zdůvodnily a Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává dohled nad jejich rozhodovací činností. Ústavní stížnost by tedy měla být odmítnuta. Okresní soud pak pouze stručně odkázal na obsah spisu a napadených rozhodnutí. Obchodní společnost SMART Financial, s. r. o., mající v řízení o vylučovací žalobě postavení strany žalované, se práva vedlejšího účastenství v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdala.
Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, v níž na své ústavní stížnosti setrvala.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ve vztahu k problematice náhrady nákladů řízení Ústavní soud ustáleně judikuje, že tato není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
V nyní projednávané věci byly předmětem ústavní stížnosti náklady řízení o excindační (vylučovací) žalobě. Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 133, str. 669 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".
Záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 269/11 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 881/09 ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 2289/08 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2243/08 ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 546/06 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 3043/07 ze dne 14. 1. 2008 a další), ovšem stejně tak aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 500/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/06 ze dne 27. 6. 2007 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V nyní projednávané věci obecné soudy, a zejména krajský soud jako soud odvolací, velmi podrobně rozvedly, z jakých důvodů neshledaly na straně oprávněného (žalovaného) procesní zavinění za zastavení řízení. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích plynoucích z jeho postavení jakožto orgánu ochrany ústavnosti, přičemž neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout. Vzhledem k výše citované judikatuře bylo třeba považovat za rozhodné chování oprávněného (žalovaného). Ze spisu okresního soudu sp. zn. 17 C 7/2010 plyne, že oprávněný byl o protiprávním postižení spoluvlastnického podílu stěžovatelky informován přípisem ze dne 3. 12. 2009, přičemž soudní exekutor bezprostředně poté vydal opravný exekuční příkaz č. j. 123 EX 663/07-18 ze dne 9. 12. 2009; tento opravný příkaz však nebyl stěžovatelce doručen a ta tedy přistoupila k podání vylučovací žaloby. O existenci opravného exekučního příkazu se stěžovatelka dozvěděla až z vyjádření oprávněného k excindační žalobě, přičemž zjistila, že v něm bylo chybně uvedeno, že se jedná o exekuční příkaz zřízením exekučního zástavního práva. Na tuto vadu poukázala stěžovatelka při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 9. 8. 2010. Soudní exekutor posléze vydal usnesení č. j. 123 EX 663/07-25 ze dne 29. 9. 2010 o opravě administrativní chyby v exekučním příkazu č. j. 123 EX 663/07-18 ze dne 9. 12. 2009 tak, že se jedná o exekuční příkaz prodejem nemovitosti; poté vzala stěžovatelka svou excindační žalobu zpět. Za těchto okolností lze jen stěží konstatovat, že by to byl právě oprávněný, kdo alespoň zprostředkovaně (svou nečinností) zavdal důvod k podání žaloby. Bezprostřední příčinou vedoucí k podání žaloby se stala skutečnost, že stěžovatelce nebyl doručen opravný exekuční příkaz č. j. 123 EX 663/07-18 ze dne 9. 12. 2009, což však nelze přičítat k tíži oprávněnému. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti oprávněnému vytýkala, že měl sám odhalit chybu v citovaném opravném exekučním příkazu a iniciovat její nápravu, pak je třeba podotknout, že toto tvrzené "pochybení" jednak podání žaloby nijak neovlivnilo (příčinou bylo nedoručení opravného exekučního příkazu) a kromě toho takový požadavek na "bdělost" oprávněného překračoval rámec rozhodný pro stanovení povinnosti hradit náklady řízení. Opravný exekuční příkaz ze dne 9. 12. 2009 sice trpěl formální vadou označení, nicméně v jeho dalším textu již bylo správně uvedeno, že bude provedena exekuce prodejem nemovitostí povinného, na nichž mu náleží podíl ve výši ideální jedné poloviny. Bylo tedy zřejmé, že se soudní exekutor pokoušel na požadavek stěžovatelky kladně reagovat a opět toliko chybou pracovníka jeho kanceláře muselo být k definitivnímu zjednání nápravy přijato další usnesení. Závěr obecných soudů, že oprávněný (žalovaný) nezavinil zastavení řízení, byl za daných okolností z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o akcesorický návrh na zrušení §276 odst. 1 občanského soudního řádu, toto ustanovení zní: "Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona." Stěžovatelka přitom považovala za protiústavní, že účastníkem řízení o excindační žalobě je oprávněný a nikoliv soudní exekutor. V této souvislosti je třeba podotknout, že se Ústavní soud praktickými důsledky tohoto ustanovení, resp. jeho dopady na rozhodování o nákladech řízení, již v minulosti mnohokrát zabýval, přičemž poskytl obecným soudům vodítko pro jeho ústavně konformní výklad (kromě již zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 jde např. o nález sp. zn. I. ÚS 303/12 ze dne 29. 5. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, v němž Ústavní soud konstatoval, že právo na náhradu nákladů řízení nelze žalobci odepřít tehdy, jestliže existuje zřejmý nepoměr mezi intenzitou zásahu do jeho práv a výkonem práva oprávněného). Jelikož derogace napadeného ustanovení by připadala v úvahu pouze tehdy, jestliže by nebylo možno nalézt ústavně konformní výklad (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999, publikovaný pod č. 38/1999 Sb.; dostupný také na http://nalus.usoud.cz), odmítl Ústavní soud i návrh na zrušení §276 odst. 1 občanského soudního řádu jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu