ECLI:CZ:US:2012:4.US.1655.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1655/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. K. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem na adrese Brno, Kotlářská 51a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012 č. j. 28 Cdo 4090/2011-489, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 13 Co 159/2008-420 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2007 č. j. 16 C 147/95-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. května 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky, a to právo na soudní a jinou právní ochranu, právo vlastnit majetek, právo rovnosti stran, právo na zákonného soudce, právo na projednání věcí veřejně a bez zbytečných průtahů a právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava).
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 147/95 bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností uložil žalované České republice - Ministerstvu financí zaplatit stěžovatelce finanční náhradu ve výši 175 482,- Kč formou cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, a zamítl návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit další náhradu ve výši 1 063 300,71 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí trpí formálními a procesními vadami, nejsou řádně odůvodněná a jsou nepřezkoumatelná. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 351/04, I. ÚS 894/10, I. ÚS 1468/07, I. ÚS 566/07, II. ÚS 114/04 a II. ÚS 504/04.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, vedou k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé argumenty či námitky stěžovatelky. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodily rozhodující soudy, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu