ECLI:CZ:US:2012:4.US.1691.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1691/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku o nákladech řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 184 EC 559/2010-34 ze dne 28. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 184 EC 559/2010-34 ze dne 28. 2. 2012 bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně Dopravního podniku Ostrava, a. s., proti V. K. o zaplacení částky 1 008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu. Přestože byla stěžovatelka zcela úspěšná, okresní soud jí přiznal nárok na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu 300,- Kč, reprezentujících uhrazený soudní poplatek. Pokud šlo o náklady právního zastoupení ve výši 7 920,- Kč, okresní soud dovodil, že tyto nebyly stěžovatelkou vynaloženy účelně, neboť se jednalo o věc typově velmi jednoduchou, a to po právní i skutkové stránce, kdy stěžovatelka uplatňovala obdobné nároky vzorovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž pouze měnila identifikační údaje strany žalované a žalovanou částku, k čemuž nejsou zapotřebí žádné odborné znalosti. Okresní soud rovněž podotkl, že stěžovatelka je právnickou osobou, která si hromadné nabývání a vymáhání pohledávek zvolila za předmět své činnosti, a proto je u ní třeba předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení ke kvalifikovanému uplatňování jejích práv.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle §142 odst. 1 a §137 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování. Poukazovala přitom zejména na skutečnost, že okresní soud nevzal v úvahu veškeré náklady, které jí v souvislosti se správou portfolia pohledávek vznikají, dále že jeho rozhodování o nákladech řízení nemá oporu v platné právní úpravě a že je jím stěžovatelka diskriminována ve vztahu k dopravním podnikům, jimž je právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně přiznáváno. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek okresního soudu č. j. 184 EC 559/2010-34 ze dne 28. 2. 2012 ve výroku o nákladech řízení zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce zcela totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1693/12 ze dne 17. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citované rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu