ECLI:CZ:US:2012:4.US.1707.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1707/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatele F. K., zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem Starobrněnská 13, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2012 č. j. 31 A 82/2011-149 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 7 As 71/2011-109, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jeho vydání přecházející tamtéž uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Mělo se tak stát stručně shrnuto tím, že v rámci rozhodování o jeho kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud odchýlil (pro stěžovatele překvapivě a nepředvídatelně) od závěrů obsažených v rozsudku tamního soudu ze dne 14. února 2008 č. j. 7 As 55/2007-52 a vyslovil pro Krajský soud v Brně právně závazný názor jiný, čímž měl stěžovateli v důsledku znemožnit domáhat se rozhodnutí o jeho účastenství v řízení před Městským úřadem Šlapanice, v němž bylo vydáno dne 20. ledna 2004 rozhodnutí č. j. ŽP 3001/2003-Šr, resp. v důsledku něhož odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo posouzeno jako opožděné. Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Z napadených rozsudků se podává, že obecné soudy dostatečně, logicky konzistentním a ústavně souladným způsobem reagovaly na námitky stěžovatele, jež jsou opětovně formulovány v ústavní stížnosti, a proto postačí na obsah jejich odůvodnění odkázat. Nejvyššímu správnímu soudu nelze vytýkat, že by se dopustil při formulování závazného právního názoru jurisdikční libovůle, jak stěžovatel namítá; naopak s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti vycházel z právního názoru vysloveného v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2009 č. j. 2 As 25/2007-118, přičemž nutno zdůraznit, že předchozí rozsudek téhož soudu ze dne 14. února 2008 č. j. 7 As 55/2007-52 se vztahoval ve svých rozhodovacích důvodech primárně k otázce naprosto odlišné. Pasáž, jíž se stěžovatel dovolává, nezohledňuje všechny relevantní okolnosti problému jím předestřeného, který obecné soudy aktuálně v celém jeho kontextu posuzovaly.
Potud nezbývá než uzavřít, že obecné soudy svůj právní názor přesvědčivě a náležitě odůvodnily. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud za této situace neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu