ECLI:CZ:US:2012:4.US.1740.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1740/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, AK se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1040/2010-141, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009 č. j. 26 Co 322/2009-118 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 5. 2009 č. j. 15 C 233/2005-95 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o úpravě užívání domu.
Stěžovatel uvedl, že po rozvodu manželství s L. K. v dubnu 2003 zůstal součástí jejich zaniklého a tehdy nevypořádaného společného jmění manželů (dále též "SJM") i dům č. p. X v obci L. Přestože mu bylo v užívání domu bráněno, soudní ochrany svých práv se nedomohl. Obecné soudy sice připustily, že stěžovatelovo vlastnické právo (společně s právem rozvedené manželky) k předmětné nemovitosti stále trvá, nicméně navrhovanou úpravu nepovažovaly za účelnou; přihlédly k možným konfliktům mezi členy rodiny, k probíhajícímu řízení o vypořádání SJM a ke skutečnosti, že stěžovatel v domě nebydlí. Stěžovatel však považoval rozhodnutí obecných soudů za chybná, neboť úpravou užívání domu mohlo dojít k nápravě nevyhovujícího stavu, kromě toho mu nemohla být odepřena ochrana výkonu vlastnického práva jenom proto, že bydlí jinde, resp. že vlastnické právo k domu bude v blízké budoucnosti s konečnou platností vypořádáno.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal soudní úpravy užívání domu X v N. Okresní soud vzal v úvahu probíhající řízení o vypořádání SJM a dospěl k závěru, že do doby, než bude toto řízení skončeno, by nebylo účelné zakládat stěžovatelem navržený model společného užívání předmětné nemovitosti, neboť by mohly být obnoveny konflikty v soužití členů rodiny, ke kterým docházelo již dříve a které vedly k tomu, že se stěžovatel odstěhoval k rodičům. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že nárok na soudní úpravu rozdělení užívání majetku v zaniklém a dosud nevypořádaném SJM mezi bývalé manžele nemá oporu v zákoně, nicméně i pokud by tomu tak bylo, byly úvahy soudu prvního stupně vedoucí k zamítnutí žaloby správné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje informaci o existenci pravomocného usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 9 C 54/2004-262 ze dne 10. 2. 2010, kterým byl v řízení o vypořádání SJM schválen smír účastníků řízení, podle něhož předmětný dům připadl (byl přikázán) do výlučného vlastnictví rozvedené manželky L. K.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Při posuzování předmětného případu vzal Ústavní soud v úvahu především skutečnost, že napadená rozhodnutí obecných soudů se týkala stavu, který uzavřením smíru v řízení o vypořádání SJM již odezněl. Uplatněný petitorní požadavek stěžovatele tak postrádá reálný smysl, neboť i v případě, že by Ústavní soud návrhu vyhověl, nemohl by nalézací soud žalobě stěžovatele vyhovět a vymezit prostory, které hodlal v domě užívat, neboť dům je nyní ve výlučném vlastnictví L. K. a stěžovateli k němu již žádná práva nepřísluší.
Ústavní soud tak uzavřel, že spor účastníků byl urovnán jinou cestou než řízením před obecnými soudy, takže není rozumného podkladu pro to, aby byl řešen meritorně. K argumentaci čl. 11 Listiny Ústavní soud pouze konstatuje, že stěžovatel tvrdil odepření ochrany pouze jedné ze složek vlastnické triády, tj. práva vlastníka věc užívat. Vzhledem k tomu, že vlastnické vztahy k předmětnému domu byly pravomocně vyřešeny již v březnu 2010, stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že by se ochrany svého práva dům užívat před tímto datem, domohl zpětně po více než dvou letech cestou ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal ani porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky. Obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly; skutečnost, že ve věci samé zaujaly názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nepředstavuje sama o sobě důvodnost tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených procesních práv. K poukazu stěžovatele, že byl zavázán povinností uhradit žalované náklady řízení před soudy všech tří stupňů, Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a v projednávané věci korespondovalo s výsledkem sporu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu