ECLI:CZ:US:2012:4.US.1828.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1828/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky O. V., zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 52, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 902/2012-286 ze dne 17. 4. 2012 a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 15 C 1880/2009-271 ze dne 10. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") č. j. 15 C 1880/2009-238 ze dne 16. 9. 2011 zavázána uhradit žalobci P. V. z titulu bezdůvodného obohacení částku 506 376 Kč; ve zbytku okresní soud žalobu zamítl, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání a s odkazem na své majetkové poměry požádala o osvobození od soudního poplatku. Okresní soud usnesením č. j. 15 C 1880/2009-271 ze dne 10. 1. 2012 žádost stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku zamítl a Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 5 Co 902/2012-286 ze dne 17. 4. 2012 jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Posledně uvedená rozhodnutí okresního a krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že argumenty, jimiž obecné soudy odůvodnily zamítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků, byly natolik extrémní, že konstituovaly porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a svobodně s ním disponovat ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že při posuzování poměrů účastníka pro účely osvobození od soudních poplatků nemůže být zohledňován majetek, jímž sice účastník řízení v minulosti disponoval, ale který ještě před zahájením soudního řízení pozbyl. V této souvislosti zdůraznila, že nemovitosti, které dříve vlastnila, darovala počátkem roku 2008, tedy více než rok a půl před podáním žaloby, své dceři. Stěžovatelka konstatovala, že se jednalo o úkon, který je mezi blízkými příbuznými obvyklý, a popřela, že by se jím jakkoliv mínila vyhýbat budoucí poplatkové povinnosti. Dovedeno do všech důsledků, argumentace obecných soudů by znamenala, že každý převodce majetku by byl nucen si jeho část preventivně ponechat, neboť jinak by se vystavoval riziku, že nebude schopen uhradit náklady, které mu mohou potenciálně vzniknout při hájení jeho práv. Takový přístup by však byl nepřípustným omezením práva vlastníka se svou věcí disponovat. Stěžovatelka nesouhlasila ani s dalším argumentem obecných soudů, a to že s úhradou poplatku jí může pomoci její dcera, která k ní má vyživovací povinnost. Stěžovatelka podotkla, že vyživovací povinnost hrazení soudních poplatků nezahrnuje a obecné soudy tedy nemohou, zejména za situace, kdy příbuzný není k úhradě poplatku ochoten, dovodit, že účastník řízení je schopen poplatek zaplatit. Konečně stěžovatelka poukázala i na vady rozsudku okresního soudu č. j. 15 C 1880/2009-238 ze dne 16. 9. 2011, v němž se okresní soud dle jejího názoru řádně nevypořádal s námitkou promlčení, kterou v průběhu řízení vznesla. Stěžovatelka se tedy ocitla v situaci, kdy okresní soud jednak nereagoval na její procesní obranu a současně jí svým postupem znemožňoval projednat její námitky v odvolacím řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 5 Co 902/2012-286 ze dne 17. 4. 2012 a usnesení okresního soudu č. j. 15 C 1880/2009-271 ze dne 10. 1. 2012 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zákonem č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, bylo toto ustanovení s účinností od 1. 9. 2011 dále doplněno v tom smyslu, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatelky nebyly splněny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a z tohoto důvodu jí toto právo nepřiznaly.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se majetkovými i osobními poměry stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry o nenaplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu logicky zdůvodnily. Jestliže přitom zohlednily skutečnost, že stěžovatelka v minulosti poskytla své dceři dar značné hodnoty a tato dcera tak má zákonnou i morální povinnost matku podporovat, v důsledku čehož nelze sociální situaci stěžovatelky hodnotit jako svízelnou, nejednalo se o úvahu, která by vybočovala z rámce citovaného ustanovení, neboť jeho smyslem je právě komplexní zhodnocení poměrů žadatele v návaznosti na konkrétní okolnosti toho kterého případu. Tvrzenými vadami rozsudku okresního soudu č. j. 15 C 1880/2009-238 ze dne 16. 9. 2011 se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť tyto nebyly z hlediska předmětu nyní projednávané ústavní stížnosti, tzn. z hlediska posouzení ústavní konformity rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, podstatné.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu