ECLI:CZ:US:2012:4.US.1830.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1830/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., zastoupené JUDr. Janou Novákovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 274/2011-83 ze dne 13. října 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 5 C 105/2010-48 ze dne 15. prosince 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv zakotvených v čl. 4. odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 5 C 105/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mělníku rozsudkem č. j. 5 C 105/2010-48 ze dne 15. prosince 2010 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni V. L. (dále jen "žalobkyně") částku 312.000,- Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 57.349,- Kč a státu soudní poplatek ve výši 6.240,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 274/2011-83 ze dne 13. října 2011 rozsudek soudu prvního stupně ohledně jistiny, úroků z prodlení a nákladů řízení potvrdil, stran soudního poplatku změnil tak, že snížil jeho výši na částku 2.080,- Kč a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 27.869,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si nikdy žádné finanční prostředky od žalobkyně nepůjčila. Tvrdí, že až když si několik měsíců po podpisu kupní smlouvy ze dne 13. května 2009, kterou koupila od žalobkyně byt, tuto poprvé přečetla, zjistila, že kupní cena za byt není 1.400.000,- Kč, ale 1.100.000,-Kč a že pochopila, že podepsala (vedle kupní smlouvy) fiktivní smlouvu o půjčce. Stěžovatelka namítá, že soudy odmítly veškeré její návrhy směřující ke zpochybnění existence půjčky, když stěžovatelka chtěla přesvědčit soud o tom, že je paradoxní, že by si s sebou žalobkyně přivezla na podpis kupní smlouvy, kterou prodávala stěžovatelce byt, částku 312.000,- Kč.
Stěžovatelka uvádí, že ačkoli soud prvního stupně v řízení procesně nepochybil, měl jí navrhnout, aby vyhledala právní pomoc, popř. jí ustanovit právního zástupce. Pokud by stěžovatelka byla právně zastoupena, je podle jejího tvrzení zřejmé, že právní zástupce by splnil povinnost tvrzení i povinnost důkazní a správně by naformuloval tvrzení a navrhl další důkazy, a stěžovatelce by se tak podařilo soudu vysvětlit a prokázat, že žalobkyni žádnou částku z titulu půjčky nedluží.
Porušení svého práva na spravedlivý proces shledává stěžovatelka i v tom, že v záhlaví citovaná rozhodnutí měla nabýt právní moci, aniž byl stěžovatelce v záhlaví citovaný rozsudek odvolacího soudu doručen.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud předně konstatuje, že podle jeho náhledu byl obecnými soudy v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav a důvody, pro které obecné soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud v tomto ohledu jejich v záhlaví citovaná rozhodnutí považuje za projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost na ně pouze odkazuje.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že smlouvy, které stěžovatelka podepsala, si poprvé přečetla a zjistila, co vlastně podepsala, až dva týdny po jejich podpisu (tedy že před podpisem si je nepřečetla) a o nedostatečnosti hájení jejích zájmů před soudem prvního stupně, když neměla advokáta, konstatuje Ústavní soud, že pokud by tomu tak skutečně bylo, svědčilo by to o lehkovážném přístupu stěžovatelky k její záležitosti a Ústavní soud není povolán k tomu, aby následky tohoto počínání napravoval.
Stran námitky stěžovatelky, že v záhlaví citovaná rozhodnutí nabyla právní moci přes to, že jí rozhodnutí odvolacího soudu nebylo doručeno, konstatuje Ústavní soud, že i z tvrzení stěžovatelky plyne, že toto rozhodnutí jí doručeno bylo a byť by se tak stalo až poté, co dle údajů ze zdroje infosoud obě rozhodnutí nabyla právní moci, nemohl by to být sám o sobě důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu