ECLI:CZ:US:2012:4.US.1871.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1871/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele 1) M. M., 2) M. M. a 3) D. M., všech právně zastoupených Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem, AK se sídlem Pražská 119, 339 01, Klatovy proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 20 Co 45/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé shora označené rozhodnutí odvolacího soudu, v němž spatřovali porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s ustanoveními čl. 1 Listiny a čl. 90 a 96 Ústavy.
Konkrétně stěžovatelé odvolacímu soudu vytkli, že - vázán právním názorem Nejvyššího soudu - dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatelů, který vedlejšímu účastníku platil leasingové splátky i poté, co předmět leasingu začal vykazovat podstatné vady, nebyl oprávněn od smlouvy odstoupit. Vyústěním tohoto právního názoru pak bylo - dle stěžovatelů nepřípustné - zamítnutí návrhu na vydání bezdůvodného obohacení.
II.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající zejména ve výkladu podústavního práva je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Obecné soudy - vázány právním názorem soudu Nejvyššího - se věcí podrobně zabývaly a dospěly k závěru plynoucímu z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž v leasingové smlouvě mezi právním předchůdcem stěžovatelů a vedlejším účastníkem bylo lze platně sjednat jak nemožnost odstoupení od této smlouvy pro vady věci, tak i ujednání stanovící, že nebezpečí škody na věci nese leasingový nájemce.
Ústavní soud uznává, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdce, nemohli po určitou dobu předmět leasingu bez svého zavinění užívat. Nelze však přitakat námitkám stěžovatelů, podle nichž by se na tuto situaci měla aplikovat ustanovení o nájemní smlouvě obsažená v občanském zákoníku, a že by opačný postup obecných soudů byl protiústavní.
Nelze totiž přehlédnout, že finanční leasing se od nájmu věci - ač se mu v dílčích aspektech podobá - v některých podstatných bodech odlišuje. Vedlejší účastník v rámci finančního leasingu vstoupil do několika smluvních vztahů založených oddělenými smlouvami. Ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelů se zejména zavázal financovat předmět leasingu (osobní vůz), který pro tyto účely zakoupil od dodavatele na základě smluvní konstrukce, podle níž k přechodu vlastnického práva na vedlejšího účastníka dojde momentem převzetí předmětu leasingu leasingovým nájemcem, který je povinen vozidlo svědomitě prohlédnout a vyzkoušet (spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 5 C 97/2009, č. l. 28).
Leasingová smlouva mezi právním předchůdcem stěžovatelů a vedlejším účastníkem pak obsahovala mj. ujednání, podle něhož leasingový nájemce vady uplatňuje přímo u dodavatele předmětu leasingu a nikoliv u vedlejšího účastníka (č. l. 5 citovaného spisu), a to na základě plné moci, která tvořila součást smlouvy. Tato povinnost reflektuje stav, za něhož vedlejší účastník předmět leasingu fakticky toliko financuje a přechod vlastnictví na něj je pouze součástí konstrukce, na níž je finanční leasing založen, zatímco reálné předání předmětu leasingu probíhá přímo mezi dodavatelem a leasingovým nájemcem a od klasické kupní smlouvy se liší právě způsobem a zajištěním financování.
Smluvní ujednání, podle něhož nelze od smlouvy odstoupit ani v situaci, kdy předmět leasingu vykazuje podstatné či dokonce neodstranitelné vady, tudíž nelze považovat za extrémně nespravedlivé či protiústavní. Právnímu předchůdci stěžovatelů totiž byla zachována možnost uplatňovat odpovědnost za vady u dodavatele vozidla a odporovalo by smyslu smluvní konstrukce finančního leasingu, aby vady předmětu leasingu šly k tíži osoby, jejíž rolí je předmět leasingu toliko financovat, nikoliv však kontrolovat či odpovídat za jeho vady (což naopak bylo povinností dodavatele - tj. autobazaru, který osobní vůz dodal).
Jinými slovy, kasační zásah Ústavního soudu by dal vzniknout nespravedlivé situaci, v níž by vedlejší účastník byl činěn odpovědným za skutečnosti, jež nemohl a dle logiky finančního leasingu ani neměl ovlivňovat.
Za daného stavu proto Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je opřeno o akceptovatelnou, ústavně konformní a pro existující judikaturu Nejvyššího soudu i předvídatelnou interpretaci podústavního práva, reflektující specifickou povahu smluvních vztahů mezi stěžovateli (resp. jejich právním předchůdcem), vedlejším účastníkem a dodavatelem předmětu leasingu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu