ECLI:CZ:US:2012:4.US.1922.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1922/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, AK se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011 č. j. 2 Afs 82/2010-56 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Konkrétně stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že se přiklonil k interpretaci podústavního práva, která byla pro stěžovatele nevýhodná, a to za situace, v níž existovalo vícero možných výkladů dotčeného zákonného ustanovení. Tím měla být dle stěžovatele porušena zásada in dubio pro mitius.
V důsledku Nejvyšším správním soudem zastávaného právního názoru pak byla zamítnuta stěžovatelem podaná reklamace proti rozhodnutí o převedení přeplatku daně z přidané hodnoty (ve výši 3 269 Kč).
II.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh soudního řízení netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy, a zvláště pak Nejvyšší správní soud, v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda se právní závěry jimi učiněné nedostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Pro zásah Ústavního soudu však důvody takto naznačené nalezeny nebyly.
Nejvyšší správní soud, stejně jako před ním i soud krajský, ve svém rozhodnutí pečlivě odůvodnil svůj závěr o tom, že rozhodnutí o povolení splátek je možno považovat za úkon, který přerušuje promlčecí lhůtu ve smyslu ustanovení §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto názoru ani proti jeho odůvodnění nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek.
Nejvyšším správním soudem provedený výklad - sám o sobě racionální a ústavně konformní - se nepříčí ani stěžovatelem zmiňované zásadě in dubio pro mitius. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud - jemuž Ústavní soud i v této otázce nemůže než přitakat - v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nestál proti intepretaci podústavního práva zastávané správními úřady rovnocenný konkurenční výklad práva, nýbrž pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci pak aplikace zásady in dubio pro mitius v úvahu nepřipadá.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu