ECLI:CZ:US:2012:4.US.1924.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1924/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatelů H. a L. N., právně zastoupených advokátem JUDr. Jaroslavem Muroňem, Washingtonova 1622/9, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4754/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. 11 Cmo 8/2010 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 35 C 1/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelů, v níž se domáhali zrušení rozhodnutí vydaných Krajským úřadem Libereckého kraje a Městským úřadem Frýdlant ve věci vyvlastnění jejich pozemků v katastrálním území Frýdlant ve prospěch společnosti ČEFOS, s. r. o. Krajský soud odmítl žalobu s odkazem na to, že podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyvlastňovací zákon"), jsou účastníky vyvlastňovacího řízení vyvlastnitel a vyvlastňovaný. Za použití ustanovení §250a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") soud dovodil, že krajskému úřadu a městskému úřadu občanský soudní řád postavení účastníka v tomto soudním řízení nepřiznává. Místo těchto účastníků přibral soud jako účastníka řízení společnost ČEFOS, s. r. o., která má v předmětném soudním řízení postavení vyvlastnitele. Stěžovatelé však svoji žalobou nenapadli ČEFOS, s. r. o., ale především postup příslušných správních orgánů v širších souvislostech, tedy v tom smyslu, že nesprávně vyhodnotili otázku veřejného zájmu, že nevzali v úvahu jiné možnosti pro zřízení skládky a že upřednostnili zájem soukromoprávního subjektu na úkor ochrany vlastnictví stěžovatelů. Stěžovatelé svojí žalobou chtěli dosáhnout toho, aby soudy přezkoumaly zákonnost rozhodnutí příslušných správních orgánů. Dle náhledu stěžovatelů mohli se tito nápravy ve věci domoci pouze a jedině napadením správního rozhodnutí, jímž došlo k vyvlastnění pozemků. Z toho důvodu se stěžovatelé domnívají, že postupovali správně, když se ochrany svého vlastnického práva domáhali žalobou podanou podle ustanovení §246 odst. 1 o. s. ř.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Dle náhledu Ústavního soudu lze souhlasit se stěžovateli v tom smyslu, že pokud chtěli bránit svá práva, dotčená správním rozhodnutím, neměli jinou možnost, než žalobou napadnout správní rozhodnutí o vyvlastnění pozemků, což se v konečném výsledku také stalo. Samotné podání žaloby však neznamená, že soudy podrobí napadené rozhodnutí kontrole bez dalšího. V souvislosti s vedením soudního řízení se nalézací soud musí vždy zabývat otázkou včasnosti podané žaloby, a pokud shledá, že byl návrh podán opožděně, nemá zpravidla jinou možnost (nelze-li zmeškání lhůty v jednotlivém případu prominout), než návrh odmítnout. To se stalo také v projednávaném případě. Stěžovatelé se sice snaží dovodit důvody, pro které by měla být aplikována obecná lhůta pro podání žaloby podle části páté o. s. ř., nicméně dle náhledu Ústavního soudu panuje mezi právní úpravou obsaženou v hlavě páté o. s. ř. a ustanovením §28 odst. 2 zákona o vyvlastnění vztah obecného a speciálního. Z obecných právních zásad přitom plyne, že při vzájemné konkurenci má přednost právní úprava speciální, tedy ta, jež stanoví v dotčeném případě pro podání žaloby lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Navíc, pokud by se ve věcech vyvlastnění mělo při posuzování včasnosti žaloby postupovat podle části páté o. s. ř., stalo by se ustanovení §28 odst. 2 zákona o vyvlastnění prakticky obsoletním. Na těchto závěrech nemění ničeho ani argumentace stěžovatelů, kteří se chtěli domáhat přezkumu rozhodnutí v širších souvislostech, především pak z hlediska vyžití územního plánu či neexistence veřejného zájmu na vyvlastnění dotčených nemovitostí. V případě včasného podání návrhu by se obecné soudy musely s námitkami stěžovatelů patřičně vypořádat. Jinými slovy řečeno, nelze dospět k závěru, že i včasným podáním žaloby byla by soudní ochrana stěžovatelů vyloučena. Dle náhledu Ústavního soudu není obecným soudům čeho vytknout a v podrobnostech lze odkázat na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu