ECLI:CZ:US:2012:4.US.1970.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1970/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a ve věci ústavní stížnosti Ing. A. V., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Čapkem, Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 18 Co 64/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 572/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že se žalobce svojí žalobou domáhal u příslušného obvodního soudu určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalovaný) se tomuto určení vlastnictví bránil, když tvrdil, že je vlastníkem ideální poloviny sporných nemovitostí a že vlastníkem druhé ideální poloviny dotčených nemovitostí byla ke dni své smrti stěžovatelova matka A. V. (dále jen "zůstavitelka"). Stěžovatel uvádí, že ač se v roce 1979 předmětných nemovitostí chopil stát, vlastnické právo stěžovatele a zůstavitelky nikdy nezaniklo, neboť kupní smlouva ze dne 25. 4. 1979, na základě které mělo dojít k převodu práva, je absolutně neplatná. V době uzavření kupní smlouvy byly sporné nemovitosti v družstevním užívání a dle tehdy platné právní úpravy bylo třeba ke smlouvě o převodu pozemku, k němuž mělo družstvo právo družstevního užívání, souhlasu dotčeného družstva. V absenci souhlasu družstva spatřoval stěžovatel hlavní důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Obecné soudy k argumentaci stěžovatele nepřihlédly a považovaly uzavřenou smlouvu za platnou. Uvedeným postupem byl stěžovatel zbaven jak majetku, který nabyl prostřednictvím dědictví, tak i majetku, kterého se chopil stát již v roce 1979 bez platného právního titulu. Stěžovatel byl na jedné straně v rámci dědického řízení uznán jako dědic po své matce a tudíž i vlastníkem ideální poloviny sporných nemovitostí a na straně druhé byl v rámci soudního řízení zbaven jak svých dědických práv, tak i práva na vlastnictví majetku, kterého se stát chopil na základě absolutně neplatné smlouvy.
III.
Ústavní soud si vyžádal související spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 21 C 260/2006, přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V souvislosti s projednávaným případem Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval, a to pod sp. zn. II. ÚS 748/06, přičemž od přijatých závěrů nemá důvod se odchylovat.
Za situace, kdy je stěžovatel toho názoru, že v roce 1979 nedošlo k převodu vlastnického práva na stát z důvodu absolutně neplatné smlouvy, mohl se svého práva domáhat v rámci restitučního zákonodárství, což, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, také učinil. Ústavní soud přitom ve své judikatuře vychází z toho, že restitučních nároků z let 1948 - 1989 se lze domáhat jen v rámci tzv. restitučního zákonodárství. Důvodem je pak především ta skutečnost, že tzv. restituční zákony představují ve vztahu k předpisům obecným právní úpravu speciální. V předmětném případě je nepodstatné, na základě jakého právního úkonu došlo k převodu majetku na stát a zda tento úkon byl či nebyl absolutně neplatným právním úkonem. Podstatnou je ta skutečnost, že stát fakticky vykonával vlastnické právo. V takových případech je pro znovu nabytí vlastnického práva třeba postupovat podle restitučních zákonů. Tvrdí-li stěžovatel, že mu stát nezaručil nedotknutelnost nabytého vlastnického práva, je třeba uvést, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. V dalším lze pak odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu