ECLI:CZ:US:2012:4.US.1995.11.2
sp. zn. IV. ÚS 1995/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele M. B., právně zastoupeného advokátem Erikosem Papoutsidesem, Martinská 8, Plzeň, proti usnesení Exekutorského úřadu Praha 4 ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. 046 Ex 336/03-263 vydaného exekutorským úřadem soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 56 Co 97/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených úkonů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením exekutorského úřadu byla cena nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele určena částkou 800.000,- Kč. Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal s tím, že nesouhlasí s uvedenou cenou, neboť tato je dle jeho náhledu několikanásobně vyšší. Svá tvrzení opíral stěžovatel o znalecké posudky, podle nichž cena dotčených nemovitostí již v roce 1994 přesahovala částku 2,5 mil. Kč. Stěžovateli nebyla též dána možnost nahlédnout do souvisejícího znaleckého posudku, neboť Mgr. M. P., jenž je podepsán pod usnesením napadeného usnesení exekutorského úřadu, mu při místním šetření na místě samém odmítl dát znalecký posudek k nahlédnutí s tím, že on nemá právo znalecký posudek vidět a že mu nebude dán k nahlédnutí ani v budoucnu. Odvolací soud se dle náhledu stěžovatele blíže nezaobíral správností ceny stanovené znalcem, nebyl proveden revizní posudek, byť stěžovatel dostatečným způsobem zpochybnil správnost znaleckého posudku. V uvedeném spatřuje stěžovatel zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se vypořádal krajský soud. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.
Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nezabýval rozporem mezi znaleckým posudkem J. B. z roku 2008 a J. K. z roku 1992 a Ing. J. P. z roku 1993, nelze mu dát zapravdu. V odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu jsou obsaženy důvody, pro které nelze dle náhledu krajského soudu očekávat shodu mezi výše uvedenými znaleckými posudky. Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo umožněno nahlédnout do sporného znaleckého posudku, nutno uvést, že stěžovatel byl účastníkem exekučního řízení a není tak důvodu, pro který by mu neměl být exekuční spis zpřístupněn. Ke shodnému závěru dospěl ostatně i krajský soud. V přiloženém odvolání stěžovatel tvrdí, že mu nebylo umožněno nahlédnout do sporného znaleckého posudku. V podané ústavní stížnosti pak tuto argumentaci dále rozvijí v tom smyslu, že se svého práva domáhal při místním šetření, přičemž zaměstnancem exekutora, Mgr. M. P., mu bylo sděleno, že s tímto právem nedisponuje. Účastníku řízení v zásadě nelze bránit v nahlížení do spisu, nicméně i tento úkon by měl být prováděn za okolností a na místech k tomu vhodných. Pokud zaměstnanec exekutora v daný okamžik neumožnil stěžovateli nahlédnutí do znaleckého posudku, resp. exekučního spisu, neznamená to, že by tím bylo toto jeho právo vyloučeno. Stěžovatel se mohl k nahlédnutí do spisu dostavit do exekuční kanceláře, případně předem požádat exekutora, aby mu v dohodnutém termínu příslušný exekuční spis zpřístupnil. Takový či obdobný postup stěžovatele však z předmětné ústavní stížnosti ani z přiložených listin nevyplývá.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r .
předsedkyně senátu Ústavního soudu