ECLI:CZ:US:2012:4.US.2027.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2027/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti obchodní společnosti ABITARE PRAHA, spol. s r. o., se sídlem Kováků 456/28, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, AK se sídlem Maiselova 15, 110 00 Praha 1 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012 č. j. 4 Cmo 246/2011-98 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek pro zmeškání Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011 č. j. 25 Cm 211/2010-66 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze vydal rozsudek pro zmeškání, jímž uložil žalované obchodní společnosti creative lab, s. r. o., zaplatit stěžovatelce částku 308 449 Kč s příslušenstvím a uhradit jí náklady řízení. K odvolání žalované vrchní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť zjistil, že žalovaná se z jednání nařízeného Městským soudem v Praze na den 22. 7. 2011 v 8.30 hod. důvodně a včas omluvila (e-mailovou zprávou doručenou soudu dne 21. 7. 2011 ve 20.02 hod), což znamenalo, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř. nebyly splněny.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rozvedla důvody, na základě kterých měla za to, že rozsudek pro zmeškání byl vydán zcela v souladu s občanským soudním řádem. Zdůraznila, že pokud se jednání ve věci nemohl pro nemoc účastnit jednatel žalované D. F., mohli žalovanou zastoupit a jednat za ni druhý jednatel P. L. nebo prokurista D. G. a upozornila, že k této skutečnosti Vrchní soud v Praze nijak nepřihlédl a s námitkami stěžovatelky v tomto směru uplatněnými se nezabýval.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady pro její přezkum, požadované zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě shledal, že ústavní stížnost ač formálně bez vad, podaná včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, není přípustná a nelze ji tedy projednat.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
V projednávaném případě stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek pro zmeškání nalézacího soudu pro nedostatek podmínek k jeho vydání. Ústavní soud zcela akceptoval, že vrchní soud byl oprávněn posoudit podmínky k vydání rozsudku pro zmeškání a zjistil-li důvodnou a včasnou aktivitu žalované, nemohl než věc vrátit zpět k dalšímu řízení; potvrzení kontumačního rozsudku by za takového stavu bylo v rozporu s účelem tohoto institutu a v konečném důsledku i v rozporu s účelem civilního procesu (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 329/08 ze dne 20. 6. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Posouzením ústavní stížnosti v procesní situaci, v níž bylo napadeno rozhodnutí o zrušení rozsudku pro zmeškání a věc vrácena k dalšímu řízení, jako nepřípustné se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 208/06 ze dne 26. 7. 2006, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1698/07 ze dne 20. 8. 2007, usnesení sp. zn. I. ÚS 932/08 ze dne 12. 8. 2009, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) a ani v projednávané věci neměl důvod se od již zaujatého právního názoru odchýlit. Řízení bude dále pokračovat projednáním věci samé a stěžovatelka v něm dostane prostor pro realizaci veškerých procesních nástrojů k ochraně svých práv. Ústavní stížností napadené rozhodnutí tak nelze považovat za rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj