ECLI:CZ:US:2012:4.US.2115.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2115/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Josefem Balínem, LL.M., advokátem, AK se sídlem Goethova 294/8, 301 31 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012 č. j. 21 Cdo 2079/2011-264, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 9. 2010 č. j. 60 Co 255/2009-223 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2009 č. j. 7 C 219/2002-163 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 6. 2012 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o náhradě škody z pracovního úrazu.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 7 C 219/2002 Ústavní soud zjistil, že žalobu stěžovatele, který se domáhal po bývalém zaměstnavateli P. S. - Reproprint zaplacení částky 936 000 Kč jako navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl z důvodu promlčení nároku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovoláním stěžovatele se Nejvyšší soud věcně nezabýval a řízení zastavil (výrok I.), neboť stěžovatel i přes výzvu a poučení soudu nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení; jeho právní zástupkyně Mgr. M. Ch. jako hostující evropský advokát neoznámila soudu zmocněnce pro doručování písemností a neustanovila konzultanta v otázkách procesního práva ve smyslu ustanovení §35j a §35p zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Nejvyšší soud zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky řízení před soudem prvního a druhého stupně a zpochybnil závěr obecných soudů o promlčení nároku tvrzením, že svůj návrh na přiznání náhrady za ztrátu na výdělku a za ztížení společenského uplatnění nevzal v průběhu řízení zpět ani výslovně ani konkludentně, a pokud tak nalézací soud dovodil, zřejmě právní úkon stěžovatele nepochopil a přetvořil ho. Skutková zjištění a právní posouzení věci tak neodpovídají právním úkonům stěžovatele a nerespektují jeho vůli. Pokud se týká dovolacího řízení, stěžovatel uvedl, že z důvodu zdravotního stavu a i vzhledem k jeho bydlišti mimo Českou republiku nemohl včas vyhovět výzvě Nejvyššího soudu a zajistit si zde právní zastoupení. Neposkytnutí dostatečně dlouhé lhůty a nezohlednění všech těchto okolností ze strany dovolacího soudu stěžovatel vnímá jako odepření práva na právní pomoc. Stěžovatel též nesouhlasil s povinností uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení, jejichž výši označil za nepřiměřeně vysokou, nerespektující vzájemné poměry stran sporu a v daném případě i odporující dobrým mravům.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti němu směřující je zjevně neopodstatněná.
K námitce stěžovatele ve vztahu k určení lhůty k odstranění vad právního zastoupení před dovolacím soudem Ústavní soud prvotně uvádí, že povinnosti dovolatele, nemá-li sám právnické vzdělání, být zastoupen advokátem (§241 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a v případě hostujícího evropského advokáta (§35f zákona o advokacii) splnit i další zákonné povinnosti (§35j, §35p zákona o advokacii) nejsou omezeními, která by byla neslučitelná se základním právem na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Existence těchto zákonných limitů pro přístup k dovolacímu soudu v právním řádu České republiky (občanský soudní řád) je obecně známá, stejně jako podmínky pro poskytování právních služeb hostujícím advokátem; ty jsou ostatně zcela srovnatelné s podmínkami, které platí ve Slovenské republice (srov. §32 a §33 zákona č. 586/2003 Z. z., o advokácii a o zmene a doplnení živnostenského zákona) a praxí zde vykonávanou.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Zlíně, stěžovatel obdržel rozsudek odvolacího soudu dne 3. 11. 2010 (č. l. 231 verte). Dne 8. 11. 2010 podal dovolání a dne 24. 11. 2010 byl soudem vyzván k odstranění jeho vad ve lhůtě 30 dnů (č. l. 237). Stěžovatel si zvolil právní zástupkyni, advokátku registrovanou ve Slovenské komoře advokátů, která dovolání doplnila dne 6. 12. 2010, povinnostem kladeným na ni jako na hostujícího evropského advokáta však nedostála, a poté, co na ně byla soudem upozorněna a vyzvána k jejich splnění, právní zastoupení stěžovatele po dohodě s ním dne 2. 3. 2011 ukončila (č. l. 256-257). Okresní soud ve Zlíně dne 26. 4. 2011 opětovně vyzval stěžovatele k odstranění nedostatku povinného zastoupení ve lhůtě 30 dnů s poučením o hrozící možnosti zastavení řízení, pokud tak neučiní (č. l. 258), jak se také stalo.
Ústavní soud tak zcela akceptoval, že Nejvyšší soud byl plně oprávněn posoudit naplnění podmínek dovolacího řízení, neboť i podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se práva na soudní ochranu stanoveným způsobem. Pokud stěžovatel, byť původně zastoupený advokátkou registrovanou ve Slovenské komoře advokátů, v řízení před Nejvyšším soudem České republiky v postavení hostujícího advokáta, zákonným podmínkám i přes výzvu a poučení soudem nevyhověl a dovolací soud v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§241b odst. 2, část věty před středníkem, §104 odst. 2 věta třetí o. s. ř.) řízení o dovolání zastavil, nelze takový zákonný postup označit za rozporný se základním právem stěžovatele na přístup k soudu, resp. odepření spravedlnosti. Ústavní soud nepovažoval třicetidenní lhůtu poskytnutou stěžovateli k odstranění nedostatku povinnosti právního zastoupení za nepřiměřenou ani ve vztahu k pobytu stěžovatele mimo území České republiky, resp. jeho zdravotnímu stavu, neboť vzal v úvahu, že stěžovatel poté, co právní zastoupení pozbyl, již znal (z výzvy soudu z listopadu 2010) podmínky přístupu k českému dovolacímu soudu a nejméně již od začátku března 2011 věděl, že si bude muset obstarat nového právního zástupce.
Ústavní soud rovněž neshledal žádný důvod ke zrušení rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zavázal stěžovatele povinností uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ústavní soud připomíná, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věty první o. s. ř. a v jeho aplikaci či interpretaci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by v projednávané věci odůvodňovalo jeho zásah.
Verifikace právních závěrů Nejvyššího soudu, na jejichž základě bylo řízení o dovolání zastaveno, byla rozhodující pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 9. 2010 č. j. 60 Co 255/2009-223 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2002-163 č. j. 7 C 219/2002-163.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí nejen řádný opravný prostředek a též mimořádný opravný prostředek (vyjma návrhu na obnovu řízení). Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z těchto ustanovení vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu je možné odvíjet od doručení rozhodnutí, jímž by Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání, pouze za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu. Případem, kdy je přípustnost dovolání závislá na uvážení dovolacího soudu, je dovolání podané podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy dovolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Typicky je to tehdy, kdy účastník řízení předestře dovolacímu soudu otázku (argumentaci), kterou považuje za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu a Nejvyšší soud tuto otázku co do její kvality posoudí opačně; tehdy vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního.
O takový případ se však ve stěžovatelově případu nejednalo. Stěžovatel sice podal dovolání proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, avšak z důvodu nesplnění podmínek řízení soud řízení o dovolání zastavil, aniž by se mohl přípustností dovolání vůbec zabývat. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu zde tedy neplatí.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Jak shora uvedeno, stěžovateli byl doručen rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně doporučeně do vlastních rukou dne 3. 11. 2010. Ústavní stížnost proti němu směřující ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu však podal (k poštovní přepravě) až dne 4. 6. 2012, což za okolností daného případu vedlo Ústavní soud k závěru, že šlo o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Učinil tak jediným, a to senátním rozhodnutím, neboť k odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost je povolán senát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu