ECLI:CZ:US:2012:4.US.2143.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2143/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti RNDr. L. V., zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2012 č. j. 37 Co 398/2011-649 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. července 2011 č. j. 24 P 104/99-570, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. června 2012, se stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 32 odst. 4 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 24 P 104/99 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl návrh stěžovatele, aby jeho vyživovací povinnost ke zletilé dceři, stanovená rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2008 sp. zn. 37 Co 177/2008 částkou 3 500,- Kč měsíčně, byla s účinností od 25. března 2009 snížena na částku 1 700,- Kč měsíčně. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Brně rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že za období od 1. června 2009 do 31. prosince 2012 se výživné stěžovatele na již zletilou dceru, stanovené naposledy v částce 3 500,- Kč měsíčně, snižuje na částku 1 700,- Kč měsíčně, jinak rozsudek městského soudu potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dle jeho názoru obecné soudy se nevypořádaly se všemi hledisky, které byly relevantní k posouzení oprávněnosti nároku stěžovatele na snížení výživného na dceru, zejména uceleně neposoudily všechny okolnosti, které v řízení vyšly najevo, neprovedly navržené důkazy, a v důsledku toho nebyly majetkové poměry stěžovatele náležitě zváženy. Stěžovatel má za to, že stanovené výživné neodpovídá jeho majetkovým poměrům a jeho životnímu standardu, který značně poklesl z důvodu ztráty a následné nucené změny zaměstnání. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 519/04, III. ÚS 511/05 a II. ÚS 671/09.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížnost je vedena toliko polemikou s učiněnými právními závěry uvedenými v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž argumentace uvedená stěžovatelem nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obsahu soudního spisu rovněž vyplývá, že stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu