ECLI:CZ:US:2012:4.US.2205.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2205/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. O., zastoupeného Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Dvořákova 13, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2009 č. j. 18 C 172/98-295, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2010 č. j. 27 Co 362/2009-326 ve znění usnesení ze dne 6. září 2010 č. j. 27 Co 362/2009-331 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2012 č. j. 29 Cdo 338/2011-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. června 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2009 č. j. 18 C 172/98- 295, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2010 č. j. 27 Co 362/2009-326, jakož i ostatních navazujících rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na zachování dobré pověsti a ochrany dobrého jména, právo na důstojné stáří a právo na spravedlivý proces, neboť věc nebyla dle názoru stěžovatele projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 18 C 172/1998 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že žalobkyně BIOMEDICA ČS, s. r. o., se žalobou podanou dne 2. července 1998 domáhala po stěžovateli zaplacení 4 380 000,- Kč s příslušenstvím z titulu vzniklé škody způsobené stěžovatelem porušením povinností jednatele žalobkyně stanovených obchodním zákoníkem. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. března 2005 č. j. 18 C 172/98-157 nejprve žalobě vyhověl. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. února 2007 č. j. 28 Co 563/2005-215 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že ve věci bude nutno posoudit otázku, jakou skutečnou hodnotu mělo plnění poskytnuté poradenskou společností BRUSSELS CONSULT, s. r. o., na základě znaleckého posudku, který bude za tímto účelem vypracován. Soud prvního stupně poté nechal vypracovat příslušný znalecký posudek, který je v soudním spisu založen u č. listu 231 až 239, přičemž znalec na zadanou otázku odpověděl tak, že skutečná hodnota plnění (písemných studií) poskytnutých společností BRUSSELS CONSULT, s. r. o., je minimální, v době vypracování studií se jednalo o běžně dostupné informace. Městský soud v Brně pak znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. dubna 2009 č. j. 18 C 172/98-295 tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit náklady řízení žalobkyni (výrok II.) a České republice (výrok III.). Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. srpna 2010 č. j. 27 Co 362/2009-326 ve výroku I. a III. potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit náklady řízení. Opravným usnesením ze dne 6. září 2010 č. j. 27 Co 362/2009-331 pak odvolací soud opravil výši nákladů řízení, které byly stěžovateli uloženy zaplatit žalobkyni na částku 724 692,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. března 2012 č. j. 29 Cdo 338/2011-359 odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že celé řízení trvalo neuvěřitelně dlouhou dobu, stěžovatel jako invalidní důchodce přišel o práci, bydlení a ke stáří je z důvodů uvedených v soudních rozhodnutích postižen exekucí ohledně částky přesahující 5 000 000,- Kč, kterou dle jeho názoru nebude schopen splatit. Stěžovatel má za to, že napadené rozsudky byly vydány jen na základě nepodložené úvahy o tom, že věc mohla být zařízena za nižší cenu, jinou formou a jinak a přestože nijak nepochybil a postupoval dle pokynů zaměstnavatele, přichází o klidné a důstojné stáří.
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a obsahem soudního spisu. Ačkoli stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 13. března 2012 č. j. 29 Cdo 338/2011-359 v petitu nepožadoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí včetně usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá vydaná rozhodnutí patřičně odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by odvolací či dovolací soud svévolně přehlédly některé stěžovatelovy argumenty či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v jeho prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily tyto soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V aplikaci a výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
K námitce stěžovatele ohledně délky řízení Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě by se jednalo o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (v podobě průtahů v řízení). Ten však lze ústavní stížností napadnout, jen pokud je aktuální, respektive stále trvá. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy ve věci stěžovatele již bylo ukončeno, uvedená podmínka v jeho případě splněna není. Pokud pak měl stěžovatel v průběhu řízení od 1. července 2004 za to, že dochází k průtahům, měl k dispozici procesní prostředek k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Z argumentace stěžovatele však nevyplývá, že by jej využil. Z uvedených důvodů je s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti námitka průtahů v řízení nepřípustná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. května 2012 sp. zn. III. ÚS 1333/12 a ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 1984/11 in http://nalus.usoud.cz).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu