ECLI:CZ:US:2012:4.US.2214.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2214/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti WIGNES REAL s. r. o., se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 398/2011 ze dne 15. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90, čl. 95, čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou proti žalované České republice - Ministerstvu financí domáhala uložení povinnosti uzavřít blíže specifikovanou smlouvu o postoupení pohledávek. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2011 (35 Cm 132/2010-110) ve znění opravného usnesení ze dne 26. července 2011 (35 Cm 132/2010-120) byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalované na náklady řízení částku 10 040 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu jednání. Ještě před zahájením odvolacího jednání vzala žalobu zpět v plném rozsahu, navrhla zrušení napadeného rozsudku, včetně navazujících usnesení a rozhodnutí o zastavení řízení. Současně navrhla, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný se zpětvzetím žaloby vyslovil souhlas a navrhl, aby odvolací soud mu přiznal náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zastavení řízení. Usnesením ze dne 15. března 2012 č. j. 6 Cmo 398/2011-161 proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil s tím, že došlo ke zpětvzetí žaloby. Stěžovatelce uložil zaplatit právnímu zástupci žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20 360 Kč.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení bylo vydáno nesprávné rozhodnutí, kterým došlo k zásahu do jejích ústavně chráněných práv na ochranu majetku a dalších práv. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle jejího názoru naprosto nesprávné, nedostatečné a nepřezkoumatelné a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na který stěžovatelka už ve svém zpětvzetí žaloby odkazovala.
Dle názoru stěžovatelky částku 20 360 Kč nelze považovat za bagatelní a namítá, že uložením povinnosti k její úhradě došlo k zásahu do jejích práv. Stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaný je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami a není důvod k tomu, aby výkon svých práv a povinností přenášel na soukromý subjekt a byl zastupován advokátem. Pokud tak přesto učiní, není důvod k tomu, aby mu byly přiznány náklady řízení jako účelně vynaložené.
Stěžovatelka poukázala na konstantní judikaturu Ústavního soudu o nákladech řízení, v němž vystupuje stát, podle níž se nejedná o náhradu účelně vynaložených nákladů. Argumentovala dále judikaturou Ústavního soudu, kdy bylo shledáno jako protiústavní i uložení placení i nižších částek a vedlo ke zrušení napadených rozhodnutí a navrhla, aby Ústavní soud zrušil výrok II. napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Odvolací soud podle ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu, vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně navazujících usnesení a řízení zastaví.
Ve věci stěžovatelky je nesporné, že odvolací soud pro zpětvzetí žaloby stěžovatelkou řízení zastavil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů dle §224 odst. 1 a §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalovaný se před zahájením jednání u odvolacího soudu dne 15. března 2012 vyslovil ústně do protokolu, že souhlasí se zpětvzetím žaloby a dále navrhl, aby mu byly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů, které pak dodatečně vyčíslil. Ve svém rozhodnutí odvolací soud stručně uvedl, že z procesního hlediska stěžovatelka zavinila, že řízení bylo zastaveno. Stěžovatelce proto uložil zaplatit právnímu zástupci žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20 360 Kč, a to i přesto, že stěžovatelka navrhovala, aby žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení. Na správnosti tohoto závěru nemohou nic změnit námitky stěžovatelky týkající se hrazení nákladů řízení vzniklých státu, jestliže je v řízení zastoupen advokátem.
Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska i přes jeho stručnost nic vytknout. S argumentací obecného soudu se Ústavní soud ztotožňuje a uvádí, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení o zastavení řízení a náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí obecného soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Právní problematika předmětného sporu navíc nepředstavovala běžnou rutinní agendu ministerstva financí, na jejíž výkon by bylo zjevně zbytečné sjednávat právní zastoupení advokátem.
Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena stěžovatelkou namítaná ústavně zaručená práva.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu