ECLI:CZ:US:2012:4.US.2218.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2218/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti B + B CZ, s.r.o., IČ 252 55 223, se sídlem Praha 3, Kubelíkova 1224/42, právně zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Olomouc, Wellnerova 1322/3c, směřující proti rozhodnutím Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí č.j. 73888/10/273910604349, 73933/10/273910604349, 73943/10/273910604349, 73951/10/273910604349, 733954/10/273910604349, 73971/10/273910604349, 74019/10/273910604349 a 74027/10/273910604349, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15. března 2011, č.j. 1738/11-1300-607589, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2011, č.j. 31 Af 58/2011-39, a Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2012, č.j. 1 Afs 22/2012-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její právo na svobodný výkon podnikatelské činnosti dle čl. 26 odstavce 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy.
Rozhodnutími Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty a penále za 1. čtvrtletí roku 2008 v celkové výši 41.666,- Kč (č.j. 73888/10/273910604349); za 2. čtvrtletí roku 2008 v celkové výši 66.988,- Kč, (č.j.73933/10/273910604349); za 3. čtvrtletí roku 2008 v celkové výši 99.421,- Kč (č.j. 73951/10/273910604349); za 4. čtvrtletí roku 2008 v celkové výši 122.133,- Kč (č.j.733954/10/273910604349); za 1. čtvrtletí roku 2009 v celkové výši 101.504,- Kč (č.j.73943/10/273910604349); za 2. čtvrtletí roku 2009 v celkové výši 80.238,- Kč (č.j. 73971/10/273910604349); za 3. čtvrtletí roku 2009 v celkové výši 45.259,- Kč (č.j. 74019/10/273910604349); za 4. čtvrtletí roku 2009 v celkové výši 82.005,- Kč, (č.j.74027/10/273910604349). Citovaným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové bylo odvolání proti uvedeným rozhodnutím finančního úřadu zamítnuto a rozhodnutí byla potvrzena. Správní žalobu stěžovatelky popsaným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové, následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla především nezákonné uložení daňové povinnosti nad rámec zákona i příslušného článku Listiny. Soud nesprávně vyložil smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor tak, že přenechání části nebytových prostor pro účely provozování výherních hracích automatů nelze považovat za nájem nebytových prostor, a tudíž nelze aplikovat §56 odstavce 3 a 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Soudy měly nesprávně zhodnotit smlouvy, které stěžovatelka uzavřela s provozovateli výherních hracích přístrojů jako akty zastírající jiné smluvní vztahy. Bylo potom na orgánech veřejné moci, aby existenci zastřeného právního úkonu prokázaly. V opačném případě však neunesly svoje důkazní břemeno. Soudy tak pouze formálně provedly důkaz smlouvami o provozování výherních hracích přístrojů, aniž by prováděly jakékoliv důkazy vedoucí ke skutečnému smyslu smluv. Neopodstatněně tím deklarovaly, že hlavním smyslem smluv bylo upravit provozování výherních hracích přístrojů stěžovatelkou. K tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 157/03, a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Af 58/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických i právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak se podává z předložených podkladů, stěžovatelka pronajala majitelům (provozovatelům) výherních hracích přístrojů prostory ve svých provozovnách s tím, že součástí smlouvy bylo i zajištění služeb, spojených s provozováním těchto přístrojů prostřednictvím zaměstnanců stěžovatelky. Finanční úřad v Ústí nad Orlicí posoudil uvedené smlouvy jako právní úkony zastírající poskytování služby, které však nespadají pod výjimky uvedené §56 odstavcích 3 a 4 zákona o DPH. Z toho důvodu správce daně stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty, a spojené penále. Poté, co stěžovatelka neuspěla s odvoláním u Finančního ředitelství v Hradci Králové, předložila správní žalobu Krajskému soudu v Hradci Králové a následně kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu. Jak je z podání k soudům patrné, argumentace stěžovatelky se v případě ústavní stížnosti, kasační stížnosti i správní žaloby shoduje. Stěžovatelka opakovaně předkládá svůj nesouhlas se způsobem, jak věc posoudily orgány veřejné moci, čímž jí vznikla dodatečná daňová povinnost ve výši 659.214,- Kč.
Stěžovatelka zcela srozumitelně nebyla se závěry správce daně spokojena, nicméně argumentace, kterou v řízeních před soudy předložila, nebyla způsobilá zvrátit rozhodnutí finančního úřadu. Jak finanční orgány, tak i správní soudy se důkladně zabývaly námitkami, které stěžovatelka uplatnila, a jasně a srozumitelně uvedly, proč její názor není možno považovat za správný. Zřetelně vysvětlily, proč na její případ není možno aplikovat ustanovení §56 zákona o DPH, a tedy, že daň byla doměřena zcela v souladu s čl. 11 odstavcem 5 Listiny. Stěžovatelka přesto opakovaně uplatňovala svoji argumentaci, které však ani Ústavní soud nemůže přisvědčit. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu