ECLI:CZ:US:2012:4.US.2243.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2243/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. K., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Jindřichův Hradec, Masarykovo náměstí 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2010, č.j. 17 T 31/2009-1418, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2010, č.j. 11 To 45/2010-1621, a Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, č.j. 3 Tdo 1473/2011-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 38 odstavci 2 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s ostrahou, a současně mu byl udělen trest propadnutí zabavených věcí uvedených ve výroku rozsudku. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy, které by byly způsobilé poskytnout alibi stěžovateli. Rovněž nebyli k odvolání stěžovatele vyslechnuti svědci, kteří by mohli zpochybnit svědectví proti stěžovateli. V dovolání se pak stěžovatel domáhal přezkumu správnosti právního posouzení věci. Nejvyšší soud však v extrémně krátkém odůvodnění usnesení uvedl, proč neuvěřil obhajobě. V postupu obecných soudů stěžovatel shledal zkrácení ve svých právech, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 31/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit "v přesně nezjištěných dnech v období od ledna 2008 do 27. 4. 2009 v místě svého trvalého pobytu ... a na dalších místech...". Jak v ústavní stížnosti, tak i v opravných prostředcích i u hlavního líčení, se stěžovatel domáhal provedení důkazu tachografickými kotoučky, které měly prokázat, že v době od 6. do 27. ledna 2009 a následně od 15. do 27. března 2009 měl být na služebních jízdách mimo území České republiky, a nemohl tedy páchat činnost, jemu kladenou za vinu. Za daného stavu věci soudy posoudily provedené dokazování za dostatečné. Odvolací soud se rovněž vypořádal s navrženými výslechy.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Vytýká-li však stěžovatel soudům, že rozhodly v jejich neprospěch, aniž by vyhověly jeho návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí. Tím spíše, pokud v rámci provedeného dokazování již nalézací soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a čím se při tomto hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovatelem, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu).
Pokud se týká druhé části námitek stěžovatele, týkajících se dovolání, ani zde Ústavní soud neshledal zkrácení stěžovatele v jeho právech. Dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je zákonem vymezeno velice úzce, a pro jeho užití je nezbytně nutné dostát tomuto zákonnému vymezení. Pokud stěžovatel své námitky označí v souladu se zákonem, avšak fakticky jsou mimo tento rámec, není možné odmítnutí dovolání považovat nezákonný zásah Nejvyššího soudu.
Právo na spravedlivý proces zaručuje každému projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje na základě zákona podle předem stanovených pravidel. Účastníkovi řízení přísluší být přítomen řízení, které probíhá bez zbytečných průtahů, předkládat návrhy, vyjadřovat se k prováděným důkazům a užívat zákonné procesní prostředky k ochraně svých zájmů. Uvedeného stěžovatel v průběhu řízení opakovaně využil.
Stěžovatel logicky nesdílí závěry obecných soudů ve svojí věci, v ústavní stížnosti však nepředložil žádné tvrzení, které by svědčilo o tvrzeném zkrácení v jeho základních právech. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a opravné prostředky nebyly způsobilé zvrátit toto rozhodnutí. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu