ECLI:CZ:US:2012:4.US.2255.12.2
sp. zn. IV. ÚS 2255/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Italská 1274/8, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. února 2012, č.j. 2 T 130/2006-425, a Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2012, č.j. 67 To 93/2012-451, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho blíže nespecifikované ústavně zaručené právo na spravedlivý postup stížnostního soudu.
Výše citovaným unesením Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 22. března 2007, sp. zn. 2 T 130/2006, který nabyl právní moci dne 15. srpna 2007, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současně vysloveného dohledu. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla stížnost stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k přeměně podmíněně uloženého trestu došlo na základě zcela formalistického přístupu soudu, vycházejícího z informací probačního úředníka, který si na stěžovatele zasedl. Probační úředník vykonával svoji činnost rovněž pouze formálně, přičemž se ani nezajímal o okolnosti, za nichž stěžovatel splácí náhradu škody, vytýkal mu, že se jedná o nízkou částku a nepomáhal mu ani s hledáním zaměstnání. Stěžovatel nebyl, pro trest, který se objevil v rejstříku trestů, a i s ohledem na svůj zdravotní stav, schopen zajistit si lepší práci. Jako nekvalifikovaná pracovní síla vykonával svoji práci v čase stanoveném zaměstnavatelem, a nebyl proto schopen navštěvovat probačního úředníka v téže době, aniž by se tím vystavil nebezpečí ztráty práce. Ani probačního úředníka ani soud prvého stupně nezajímalo, jaký je příjem stěžovatele, a tedy jaké byly jeho možnosti splácet náhradu škody. Soud navíc stěžovateli vytýkal, že tyto informace nedoložil, stěžovatel je však přesvědčen, že s ohledem na druh řízení (trestní a nikoliv civilní) bylo úkolem soudu zajistit si podklady a nikoliv vyžadovat jejich doložení stěžovatelem. V jeho neprospěch tak šly pochybnosti, které v řízení vyvstaly, došlo tedy k porušení zásady in dubio pro reo. K rozhodnutí o přeměně trestu navíc došlo až po sedmi letech od spáchání trestného činu, a za této situace považuje stěžovatel nařízení výkonu v plném rozsahu za nepřiměřeně přísný trest. Stížnostní soud pak ve svém napadeném usnesení pouze konstatoval, že ve věci proběhla tři řízení o přeměně trestu, při nichž měl stěžovatel přislíbit nápravu, avšak námitkami ohledně osobních a majetkových poměrů se Městský soud v Praze nezabýval. Nesplnil tedy svoji zákonnou povinnost soudního přezkumu okolností stěžovatele a okolností za nichž rozhodl soud prvého stupně.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 130/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, prezentovaná jako nespokojenost se závěry obecných soudů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím, jímž došlo k nařízení výkonu trestu podmíněně odloženému, protože nesplnil podmínky, pro které by nebylo nutno trest vykonat. Opakoval přitom argumentaci předloženou ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Neuvedl však nic, z čeho by bylo možno dovodit, že v jeho věci skutečně došlo k naříkanému zásahu do jeho zaručených práv. Obvodní soud pro Prahu 10 o věci rozhodoval v řadě zasedání, kdy stěžovatel opakovaně přislíbil nápravu svého chování, kontakt s probačním pracovníkem a přislíbil hradit škodu. Faktický dopad jeho slibu však netrval dlouho, a to přesto, že takový slib učinil u soudu opakovaně. Po celou dobu byl srozuměn s tím, že nesplnění podmínky může vést k nařízení výkonu trestu odnětí svobody na 30 měsíců. Poté, co tato hrozba byla napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 zrealizována, poukázal stěžovatel, ve stížnosti i v ústavní stížnosti, na objektivní překážky, tedy tvrzení, která však dříve nepředložil. Rezignoval tak na své zaručené právo na obhajobu, přičemž fakt, že si soud sám nezaopatřil podklady, které by potvrdily stěžovatelem nevyřčené objektivní překážky, považuje za zkrácení v právu na spravedlivé soudní řízení a porušení zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud předložená přesvědčení stěžovatele nesdílí. Jak je ze soudního spisu patrné, Obvodní soud pro Prahu 10 se opakovaně zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel nedodržel podmínky odkladu výkonu trestu. Proto soud dospěl k závěru, který byl za dané situace jediný možný. Městský soud v Praze prověřil námitky uvedené ve stížnosti, které však neshledal jako důvodné a stížnost zamítl. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu