ECLI:CZ:US:2012:4.US.2263.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2263/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Danielem Wranou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Korunní 810, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3514/2009-38 ze dne 16. února 2011, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 102/2009-23 ze dne 16. dubna 2009 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 7 C 68/2008-15 ze dne 19. ledna 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 7 C 68/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 7 C 68/2008-15 ze dne 19. ledna 2009 (evidentní chybou v psaní datovaném dnem 19. ledna 2008) odmítl podle ust. §43 odst. 2) věta prvá občanského soudního řádu podání stěžovatele ze dne 31. ledna 2008 (dále jen "návrh" nebo "žaloba") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 18 Co 102/2009-23 ze dne 16. dubna 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3514/2009-38 ze dne 16. února 2011 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh řízení a namítá, že odmítnutí projednat žalobu nelze kvalifikovat jinak, než jako svévolné jednání soudu prvního stupně, kterým byl poškozen nejen stěžovatel na svých právech a na svém majetku, ale i jako jednání ohrožující samou podstatu a smysl soudního řízení, včetně hrubého znevážení soudcovského stavu. Totéž pak podle stěžovatele platí i o následných rozhodnutích vydaných v této věci odvolacím a dovolacím soudem.
Stěžovatel uvádí, že žalobou uplatnil tři samostatné právní nároky, kterými se domáhá, aby soud určil neplatným rozhodnutí žalovaného, kterým tento jednostranně zvýšil stěžovateli nájemné pro rok 2008 z částky 1.096,- Kč měsíčně na částku 1.506,- Kč měsíčně, dále aby soud uložil žalovanému vrátit stěžovateli bezdůvodné obohacení, které tímto neplatným rozhodnutím získal a získá, a v neposlední řadě aby soud uložil žalovanému nahradit stěžovateli i následnou újmu ve výši úroku z prodlení, která stěžovateli vznikla a vznikne v důsledku nemožnosti disponovat s finančními prostředky za dobu od jejich neplatného předání žalovanému do doby jejich vrácení.
Stěžovatel tvrdí, že primární žalobní nárok definoval v předmětu své žaloby, který cituje takto:
"Žaloba no určení neplatnosti jednostranně zvýšeného nájemného pro rok 2008, u bytu pronajatého žalovaným žalobci". Jestliže v odůvodnění svého žalobního návrhu (pod bodem III./l.) stěžovatel uvedl formulaci: "1. Jednostranné rozhodnutí žalovaného ze dne 27.9.2007, které bylo žalobci doručeno dne 1.10.2007, kterým žalovaný s účinností od 1.1.2008, zvýšil žalobci nájemné na částku 51,17 KČ/m2, tj. 1.506 Kč/měs., u pronajatého bytu č. 5, na adrese Praha 10, Kolodějská 1300/10 se zrušuje.", pak podle stěžovatele jistě i ten největší právní ignorant pochopí, že výraz "se zrušuje" je synonymem výrazu "se určuje neplatným". S odkazem na ust. §42 odst. 4) a §79 odst. 1) občanského soudního řádu uvádí, že není žádnou povinností stěžovatele používat doslovné formulace uváděné v zákonech, ale postačí, pokud je z žaloby patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Není tudíž ani povinností stěžovatele formulovat soudní výrok tak, aby jej beze zbytku mohl soud opsat do rozsudku. Za tuto činnost odpovídá příslušný soudce a je jeho pracovní povinností znát právní řád a umět aplikovat právní předpisy na popsaný a důkazně doložený skutkový stav, včetně vlastní formulace soudního výroku. Jestliže soudy tvrdí, že žaloba je neprojednatelná z důvodů, že neví, čeho se stěžovatel domáhá, pak je podle stěžovatele vysvětlení pro jejich jednání jediné, a to zabránit stěžovateli v přístupu k soudu a znemožnit mu tak uplatnění jeho ústavního práva na soudní ochranu a tím jej finančně poškodit.
Ohledně odmítnutí sekundárního žalobního nároku stěžovatele (vrácení přeplatku nájemného), který stěžovatel podle jeho tvrzení v odůvodnění žalobního návrhu (pod bodem III./2.) formuloval takto:
"2. Žalovaný je povinen vrátit žalobci přeplatek na nájmu, který tímto rozhodnutím získal, spolu s příslušným občanskoprávním úrokem, a to do 3 dnů od nabytí právní moci rozsudku" a který soud odmítl projednat se zdůvodněním, že žaloba je co do výše určení bezdůvodného obohacení neurčitá, stěžovatel uvádí, že opět nelze kvalifikovat tento postup soudu jinak, než jako zlovolné odepření práva na soudní ochranu. Jestliže totiž podle stěžovatele soud rozhodne o primárnímu nároku stěžovatele tak, že rozhodnutí žalovaného o zvýšení nájemného počínaje 1. lednem 2008 z částky 1.096 Kč,- měsíčně na částku 1.506,- Kč měsíčně je neplatné, pak je nepochybné, že vše, co stěžovatel zaplatil a zaplatí k datu nabytí právní moci takovéhoto rozhodnutí nad rámec částky 1.096,- Kč měsíčně, je přeplatkem na nájmu, o který se žalovaný bezdůvodně obohatil. Výši tohoto přeplatku, který teprve vznikne, však stěžovatel nemůže předem vyčíslit, neboť přesné určení výše tohoto přeplatku je odvislé od data nabytí právní moci rozhodnutí o primárním žalobním nároku stěžovatele (o určení neplatností zvýšení nájemného žalovaným). Proto také nemohl stěžovatel vyhovět požadavku soudu, aby vyčíslil přesnou výši přeplatku na nájemném, který bude požadovat vrátit, neboť se jednalo o požadavek nesplnitelný a tudíž podle stěžovatele "idiotský". To podle stěžovatele ovšem neznamená, že by soud nemohl o tomto sekundárním nároku stěžovatele do budoucna rozhodnout.
Pokud jde o odmítnutí dalšího sekundárního žalobního nároku stěžovatele - úroků z dlužné částky, který je obsažen podle stěžovatele též v odůvodnění žalobního návrhu (rovněž pod bodem III./2.) a který soud rovněž odmítl projednat se zdůvodněním, že žaloba je co do výše určení úroků neurčitá, pak ani v tomto případě nelze podle stěžovatele kvalifikovat tento postup soudu jinak než jako zlovolné odepření práva na soudní ochranu. Soudu musí být podle stěžovatele přece známo, že při vyčíslení úroků z každého jednotlivého přeplatku nájemného bude uplatněn princip, že každou jednotlivou měsíční platbou nájemného ze strany stěžovatele, neplatně vynucenou žalovaným, převyšující částku 1.096,- Kč měsíčně, vzniká žalovanému nový závazek tento přeplatek stěžovateli neprodleně vrátit. Ani v tomto případě však stěžovatel není schopen (ze stejných důvodů jako v případě určení výše přeplatku na nájemném) vyčíslit předem přesnou výši jednotlivých přeplatků na nájemném a jejich počátky a tudíž i celkovou přesnou výši jednotlivých úroků z prodlení.
Stěžovatel uvádí, že právě z těchto důvodů formuloval svůj žalobní petit pod bodem III./2. tak, aby bylo zřejmé, čeho se domáhá, přičemž konečnou formulaci výroku soudu ohledně tohoto nároku ponechal stěžovatel na soudu, což je podle stěžovatele standardní postup.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že postup soudu prvního stupně v řízení považuje za správný a závěry obecných soudů uvedené ve v záhlaví citovaných rozhodnutích za logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné a nepředstavující překročení mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Ústavní soud tak napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost především odkazuje na jejich odůvodnění.
Ústavní soud dále považuje za nezbytné zdůraznit, že část návrhu, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti označuje jako odůvodnění návrhu (a která je v návrhu obsažena pod body III./1. a III./2.), je nepochybně žalobním petitem. Z podání stěžovatele doručeného Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 2. července 2008, kterým stěžovatel reagoval na usnesení tohoto soudu, jímž byl vyzván k odstranění vad návrhu, ostatně jasně vyplývá, že si toho stěžovatel byl vědom (viz níže). Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti předmět své žaloby cituje jako: "Žaloba no určení neplatnosti jednostranně zvýšeného nájemného pro rok 2008, u bytu pronajatého žalovaným žalobci", je nutno uvést, že tato formulace je obsažena pouze na první straně žaloby a představuje pouze její označení. Nicméně v petitu žaloby a jeho odůvodnění se stěžovatel domáhá zrušení jednostranně zvýšeného nájemného a nikoli určení jeho neplatnosti. Na usnesení soudu, kterým byl stěžovatel vyzván k odstranění vad návrhu, reagoval v tomto směru tak, že "pokud jde o žalobní petit pod bodem 1. žaloby z 31. 1. 2008, kterým se žalobce domáhá, aby soud vydal rozsudek - viz citace: "1. Jednostranné rozhodnutí žalovaného ze dne 27.9.2007, které bylo žalobci doručeno dne 1.10.2007, kterým žalovaný s účinností od 1.1.2008, zvýšil žalobci nájemné na částku 51,17 Kč/m2, tj. 1.506 Kč/měs., u pronajatého bytu č. 5, na adrese Praha 10, Kolodějská 1300/10 se zrušuje." pak žalobce považuje za natolik srozumitelné, čeho se domáhá, že svůj požadavek nehodlá měnit". Žaloba tak obsahovala evidentní rozpor, když stěžovatel na jednom jejím místě uvádí, že jde o žalobu na určení neplatnosti jednostranně zvýšeného nájemného, na jiném místě pak navrhuje jeho zrušení. Soud je navíc vázán petitem žaloby, nikoli však jejím označením. Pokud pak stěžovatel přes výzvu soudu žalobu v tomto směru a v souladu s ust. §3 odst. 6 zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (jak byl soudem prvního stupně poučen) neopravil, nezbylo soudu prvního stupně, než rozhodnout tak, jak rozhodl v záhlaví citovaným rozhodnutím. Stěžovateli nic nebránilo, aby žalobu opravil a umožnil v této části soudu žalobu projednat. Pokud tak přes výzvu soudu neučinil, následky tohoto jeho počínání musí jít k jeho tíži.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu