ECLI:CZ:US:2012:4.US.2340.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2340/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti T. B., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, AK se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012 čj. 4 Tdo 255/2012-36, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 7 To 523/2011 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2011 čj. 3 T 43/2008-647 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným elektronicky dne 22. 6. 2012, doplněným dne 25. 6., 10. 7. a 12. 7. 2012 se T. B. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 3 T 43/2008.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 3 T 43/2008 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 30. 6. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a §9 odst. 2 tr. zákona a odsoudil [i za současně sbíhající se čtyři účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestnému činu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona] k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Dne 20. 10. 2011 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného (a spoluobviněných) proti rozsudku nalézacího soudu zamítl.
Dne 20. 3. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 10. 2011 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny. Napadená rozhodnutí jsou dle jeho přesvědčení rozporná s příslušnými ustanoveními trestního řádu, což způsobuje jejich nezákonnost a současně i neústavnost; nalézací soud porušil zásadu zákazu reformationis in peius a mezi některými skutkovými zjištěními obecných soudů a obsahem provedených důkazů existuje extrémní rozpor, čímž také došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny; nalézací soud nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, odvolací soud nerespektoval svůj právní názor a byla porušena zákonná pravidla o rekognici.
K porušení principu zákazu reformationis in peius mělo dojít podle stěžovatele rozhodnutím nalézacího soudu "změnou skutkových zjištění", což nenapravil odvolací ani dovolací soud. Stěžovatel poukázal na závěry obecných soudů, jež považoval za "extrémně rozporné" se skutkovými zjištěními. Nerespektování právního názoru odvolacího soudu nalézacím soudem spatřoval v tom, že posledně uvedený soud se dostatečně nevypořádal s pokyny odvolacího soudu k dalšímu dokazování a hodnocení důkazů obsažené v usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 2. 2011. K porušení zákonných ustanovení o rekognici mělo podle stěžovatele dojít tím, že provedení rekognice bylo nahrazeno "poznáváním uskutečněným u hlavního líčení." Řádně provedenými důkazy tak nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl tou osobou, která na schůzce dne 11. 5. 2006 chtěla uhradit polovinu dluhu, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ze srovnání argumentace obsažené v ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakoval námitky, které již dříve uplatnil ve svém odvolání a dovolání, a s nimiž se odvolací i dovolací soud v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vypořádaly, a to včetně námitek tvrdících porušení základního práva na spravedlivý proces, resp. jeho jednotlivých aspektů.
Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu nezjistil jakýkoliv náznak porušení garancí spravedlivého procesu plynoucích z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu považuje za dostatečně odůvodněná a nevzbuzující pochybnosti o spravedlivosti řízení vedoucích k jejich vydání; maje tato rozhodnutí za věcně správná a s kautelami ústavnosti souladná, může na jejich obsah odkázat.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu