ECLI:CZ:US:2012:4.US.2401.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2401/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci J. P., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, Jakubská 1, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 15 Co 252/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citované části rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Městský soud v Brně rozhodl výrokem III. rozsudku ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 55 C 80/2007 tak, že žalobce je povinen nahradit stěžovateli (žalovanému) náklady řízení ve výši 24.930,- Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu, resp. jeho výrokem II., byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se stěžovateli náhrada nákladů nepřiznává. Výrokem III. téhož soudu bylo rozhodnuto tak, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel se s výše uvedeným rozložením nákladů řízení neztotožnil a podal předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil nepřiznání náhrady nákladů řízení, a to zejména když vzájemné nejasnosti vzniknuvšího vztahu mezi oběma účastníky vyhodnotil jako jednostranné pochybení stěžovatele bez jakéhokoliv přičinění vedlejšího účastníka. Dále odvolací soud opomenul vypořádat uplatněnou žádost o separaci nákladů z důvodu účelného zdržování řízení ze strany vedlejšího účastníka. V neposlední řadě stěžovatel též namítá, že v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nedal odvolací soud stěžovateli sebemenší prostor pro uplatnění případných námitek k aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. nález sp. zn. nález IV. ÚS 1834/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Nad již uvedené připomíná Ústavní soud, že se k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Nic takového však ve stěžovatelově věci zjištěno nebylo.
Z ustanovení §147 odst. 1 plyne, že: Účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení otázky tzv. separátních nákladů řízení je vždy na úvaze obecného soudu. Dle náhledu Ústavního soudu nelze uvedené ustanovení vykládat tak, že v případě splnění, ať již zákonných či judikaturou daných předpokladů pro přiznání separátních nákladů obecný soud k aplikaci ustanovení §147 odst. 1 přistoupit musí. Byť lze krajskému soudu vytknout, že se s návrhem stěžovatele v odůvodnění nijak nevypořádal, nelze dospět k závěru, že by jeho pochybení dosáhlo ústavněprávní roviny, neboť ustanovení §147 odst. 1 účastníkům řízení nárok na jeho aplikaci nezakládá.
Z hlediska premis ústavního práva je nutno zhodnotit, zda krajský soud v projednávaném případu řádně odůvodnil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a zda ve svém rozhodování nepodlehl libovůli. Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že obecný soud přihlédl v tomto konkrétním případě k tomu, že oba účastníci svým postojem při sjednávání smlouvy nebyli dostatečně pečliví, čímž umožnili vznik nejasností ve vzájemných právech a povinnostech. Vzhledem k těmto okolnostem pak dospěl odvolací soud k závěru, že je vhodné, aby každý z účastníků nesl své náklady řízení sám. Dle náhledu Ústavního soudu lze mít sice takovýto závěr o nákladech řízení za dostatečně odůvodněný, nicméně mu to nebrání vznést vůči krajskému soudu výtku stran poskytnutí procesního prostoru pro uplatnění argumentů týkající se aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Měl-li krajský soud v úmyslu přistoupit k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., měl na to účastníky výslovně upozornit. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu