ECLI:CZ:US:2012:4.US.2414.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2414/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky KOMETA ZS, a. s., Brno, se sídlem Sportovní 581/4a, Brno, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem Kachlíkova 15, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 924/2011-382 ze dne 8. 6. 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 12/2010-353 ze dne 20. 10. 2010 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 45 C 51/2004-250 ze dne 2. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 45 C 51/2004, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že městský soud rozsudkem č. j. 45 C 51/2004-250 ze dne 2. 6. 2009 uložil stěžovatelce povinnost uhradit České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastnice") částku 592.324,- Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala bezdůvodné obohacení, které mělo na straně stěžovatelky vzniknout v období od 1. 1. 2002 do 12. 5. 2004 bezesmluvním užíváním pozemků vedlejší účastnice, na nichž byly umístěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 19 Co 12/2010-353 ze dne 20. 10. 2010 rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 924/2011-382 ze dne 8. 6. 2011 zrušil rozsudky krajského a městského soudu v části, týkající se bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2002 až 10. 3. 2002, a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Rozhodnutí městského, krajského a v rozsahu, v němž bylo dovolání odmítnuto, i Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž městskému a krajskému soudu vytýkala, že dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí ve vztahu k otázce, zda vlastníka stíhá povinnost hradit nájemné za pozemky, na kterých je stavba v jeho vlastnictví umístěna, i za dobu, kdy je předmětná stavba sepsána do konkurzní podstaty třetí osoby a dochází tak k omezení možnosti s nemovitostí disponovat. Proti rozhodnutí krajského soudu pak stěžovatelka brojila také z toho důvodu, že tento v rozporu s principem neúplné apelace umožnil vedlejší účastnici v odvolacím řízení uplatnit nové tvrzení a navrhnout k jeho prokázání nový důkaz - kupní smlouvu mezi stěžovatelkou a M. K. ze dne 13. 4. 1999 - ačkoli městský soud účastníky řízení před skončením jednání řádně poučil dle §119a občanského soudního řádu. Krajský soud kromě toho v rozporu se zásadou přímosti na uvedený důkaz v odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval, ač jej v rámci odvolacího řízení neprovedl. Nejvyšší soud dle stěžovatelky pochybil tím, že se v rámci dovolacího řízení nezabýval tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces ze strany soudů nižších instancí a také tím, že ve svém rozhodnutí odkazoval na judikáty, které nebylo možno na případ stěžovatelky použít, neboť byly přijaty za odlišných skutkových okolností. Stěžovatelka měla za to, že došlo k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 924/2011-382 ze dne 8. 6. 2011 v rozsahu, ve kterém bylo její dovolání odmítnuto, rozsudek krajského soudu č. j. 19 Co 12/2010-353 ze dne 20. 10. 2010 a rozsudek městského soudu č. j. 45 C 51/2004-250 ze dne 2. 6. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Všechny tyto předpoklady byly splněny ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 924/2011-382 ze dne 8. 6. 2011 v napadeném rozsahu, ovšem nikoli zcela ve vztahu k rozsudku krajského soudu č. j. 19 Co 12/2010-353 ze dne 20. 10. 2010 a rozsudku městského soudu č. j. 45 C 51/2004-250 ze dne 2. 6. 2009. Tím, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím rozsudky krajského a městského soudu, co do částky odpovídající bezdůvodnému obohacení za období od 1. 1. 2002 do 10. 3. 2002 (a rovněž ve výrocích o nákladech řízení) zrušil, nejednalo se již v tomto rozsahu o rozsudky pravomocné, a tedy ani konečné, k jejichž přezkumu je Ústavní soud povolán. Proto v části, směřující proti rozsudkům krajského a městského soudu v rozsahu, v němž byla věc vrácena Nejvyšším soudem městskému soudu k dalšímu řízení, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů ve shora uvedeném rozsahu meritorně přezkoumal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Námitce stěžovatelky, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Obecné soudy se uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení řádně zabývaly, z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo dobře patrné, z jakých důkazů vycházely, jak tyto hodnotily a jaká skutková zjištění na jejich základě učinily, stejně jako dle jakých právních předpisů a na základě jakých úvah dospěly k závěru o důvodnosti žaloby. Jádro stížnostní argumentace tedy zjevně mělo svůj základ nikoliv v absenci odůvodnění či jeho nesrozumitelnosti, nýbrž v odlišném názoru stěžovatelky na právní posouzení věci. V tomto ohledu by však mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo; odlišný právní názor stěžovatelky na výklad relevantních ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, sám o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky vztahující se k porušení procesních předpisů. Listinné důkazy, které vedlejší účastnice dle stěžovatelky nepřípustně uplatnila až v odvolacím řízení, byly součástí spisu městského soudu sp. zn. 15 C 15/2002 (spis byl přiložen ke spisu sp. zn. 45 C 51/2004 a Ústavní soud se s ním tak měl možnost seznámit). Důkaz spisem městského soudu sp. zn. 15 C 15/2002 navrhla vedlejší účastnice již v žalobě (č. l. 2) a stejný důkazní návrh učinila i stěžovatelka v přípise ze dne 2. 9. 2004 (č. l. 67). Nelze tedy konstatovat, že by šlo o důkazy dříve nenavržené. Zásada přímosti, na jejíž nerespektování stěžovatelka rovněž poukazovala, má účastníkům řízení zaručit možnost seznámit se se vším podstatným, co v průběhu řízení vyjde najevo, a také se k tomu vyjádřit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2983/08 ze dne 10. 11. 2009, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 55, nález č. 234, str. 261 a násl.). Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 350) vyplynulo, že v průběhu jednání bylo čteno vyjádření vedlejší účastnice k odvolání stěžovatelky, jehož obsahem byly mimo jiné i důkazy, jejichž nepřípustné uplatnění a neprovedení stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadala. Stěžovatelka měla během jednání prostor na reakci, který byl dostatečný tím spíše, že daným důkazem byla smlouva, jejíž stranou stěžovatelka byla a s níž souvisela dvě soudní řízení, jichž byla stěžovatelka účastnicí (obě vedena u městského soudu jednak pod sp. zn. 63 C 94/99 a jednak pod sp. zn. 15 C 15/2002). Bylo tedy nasnadě, že stěžovatelka byla s obsahem předmětné smlouvy obeznámena. Za tohoto stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že k tvrzenému porušení pravidel spravedlivého procesu nedošlo. Stejně tak bylo za těchto okolností nadbytečné zabývat se námitkou, že Nejvyšší soud na údajné porušení práva na spravedlivý proces nereflektoval.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu, než ústavní stížnost ve zbývajícím rozsahu odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu